Celému lidstvu máme kázat o Hospodinově milosrdenství. David řekl: „Tvou spravedlnost jsem neukryl ve svém srdci, mluvil jsem o tvé věrnosti a spáse, nezatajil jsem tvé milosrdenství a tvou pravdu ve velikém shromáždění“ (Žalm 40,11).

David si úžasné poselství nejen přivlastnil pro sebe, ale věděl, že ho zoufale potřebuje celá církev i trpící svět. David byl Bohu vděčný za velkou lásku, protože byl obklíčen vlastními selháními: „Moje viny mě dostihly“ (Žalm 40,12). Nezáleží na tom, jak moc lidé hřešili, Bůh je stále miluje. Proto poslal svého Syna. To bychom měli kázat světu!

Sotva Izraelci odešli z Egypta, ocitli se v beznadějné situaci! Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory, a zezadu se přibližoval faraon se svými železnými vozy.

Zdálo se, že Boží lid je beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, Bůh je na toto nebezpečné místo dovedl záměrně!

Když v nás Bůh zažehne oheň, není to jen pro náš užitek. Zapálí nás láskou ke ztraceným lidem, kteří žijí kolem nás i na celém světě. David napsal v žalmech: „Tvým cestám pak budu provinilce učit, aby se hříšníci k tobě vraceli. Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost. Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.“ (Žalm 51,15-17)

Dr. Edward Payson, známý jako „modlící se Payson“, byl pastorem v Portlandu ve státě Maine před téměř 200 lety. V roce 1806, jen pár let po Deklaraci nezávislosti, Ameriku zpustošila těžká hospodářská krize. Bylo to temné období a Dr. Payson zaznamenal tuto tragédii ve svém okolí velice jasně. Napsal:

Žalmista David píše: „Neodvrhuj mě od své tváře, svého svatého Ducha mi neber!“ (Žalm 51,13) Víme, že Bůh je všudypřítomný, ale jeho zjevná přítomnost je něco úplně jiného. To je důvod, proč v tolika sborech začínají bohoslužby písněmi, ve kterých prosí Ducha svatého, aby sestoupil a dal poznat svou přítomnost. David zde říká: „Pane, potřebuji tvou přítomnost, a to nejen dnes, ale i zítra. Nechci o ni přijít, protože už se nechci navrátit zpět ke své vlažnosti. Prosím, neber mi svého Ducha svatého. Zůstaň se mnou i poté, co skončím s uctíváním tebe.“

Pokud se nevypořádáte s pochybnostmi, propadnete duchu reptání a stěžování si. Budete tak žít a tak i zemřete, protože vaše pochybnosti nemohou být pouze potlačeny. Musí být vyrvány i s kořeny!

Pohleďte na Izrael pouhé tři dny po vysvobození z Egypta. Zpívali, hráli na tamburíny a svědčili o moci a síle mocného Boha. Chlubili se tím, že je vede a chrání. Pak dorazili do Mary, což znamená „vody hořkosti“. To bylo místo zkoušky.

„Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane.“ (List Jakubův 1,6-7)

Svět je plný křesťanů, kteří se nechopili Boží slovo. Myslí si, že je nevinné sedět v Božím domě a reptat a stěžovat si, jako by Bůh neslyšel. Bůh slyší naše reptání, naše obviňování, že se o nás nestará a že nás zklamal!

„Když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů! Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?“ (Žalm 137,3-4)

Boží lid se ocitl v nejtěžší situaci svého života. Jejich trýznitelé po nich chtěli, aby jim zazpívali, přestože neměli žádnou radost, prožívali pouze depresi, zoufalství a beznaděj.

Život jikry je dočasný, trvá jen krátkou vteřinu, a jiskra zhasne. Úkolem jiskry však je něco zapálit, něco nastartovat. Například na plynovém sporáku je jiskra potřeba k zapálení plamene, který vaří. Ale jiskra sama o sobě není oheň; jídlo neuvaří.

Myšlenka na službu pýchu odpuzuje. Dnes chce být každý čímkoli jiným, jen ne služebníkem. Oblíbená dětská hra v Americe se jmenuje „Pánové vesmíru“. To se stalo i teologií mnoha křesťanů.