OTEVŘI MÉ RTY

Když v nás Bůh zažehne oheň, není to jen pro náš užitek. Zapálí nás láskou ke ztraceným lidem, kteří žijí kolem nás i na celém světě. David napsal v žalmech: „Tvým cestám pak budu provinilce učit, aby se hříšníci k tobě vraceli. Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost. Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.“ (Žalm 51,15-17)

Pokud necháme oheň v nás hořet, přinutí nás vyjít za zdi církví a nést světu dobrou zprávu. Potom si uvědomíme: „Plane ve mně oheň, který neuhasne. Nesmím si ho nechat jen pro sebe!“

Když nás Bůh očistí a naplní neutuchající touhou po tom, aby v nás přebýval on sám, nedokážeme potlačit zájem o druhé. Vyvolává to v nás touhu vykřičet Boží chválu do celého světa. Jak úžasní jsou křesťané, kteří volají: „Děkuji ti, Ježíši, že můj kolega z práce sedí dnes tady v lavici ve shromáždění vedle mě a zažívá tvou úžasnou lásku.“

Pokud nemáme takový oheň, nezáleží na tom, jak mocné jsou naše nedělní bohoslužby. I kdyby nebeské plameny spočinuly na našich hlavách a my bychom v úžasu padli na tvář, neukázalo by to moc Letnic. Dokud zůstává probuzení pouze uvnitř církví, pravděpodobně to žádné probuzení není. Když hoří opravdový oheň, budeme toužit ho jít zapálit i ve svém městě.

Naše modlitba musí znít: „Pane, jestli mě chceš zasáhnout svým ohněm, pak mě pošli k hříšníkům. Pomaž mě k tomu, abych je učil o Tvé lásce. Pošli mě do ulic s podmanivou Ježíšovou láskou.“

Pokud ve vás působí oheň Ducha svatého, váš život už není pouhou jiskrou, ale pochodní.