PÍSEŇ VÍTĚZSTVÍ

Sotva Izraelci odešli z Egypta, ocitli se v beznadějné situaci! Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory, a zezadu se přibližoval faraon se svými železnými vozy.

Zdálo se, že Boží lid je beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, Bůh je na toto nebezpečné místo dovedl záměrně!

V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když se tísnily kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14,10-12)

Rád bych věděl, jestli i Mojžíš měl v tu chvíli strach; když tento Boží muž plakal, vypadá to, že ho Bůh napomenul: „Proč ke mně úpíš? Řekni synům Izraele, ať jdou dál.“ (Exodus 14,15)

Nikdo v Izraeli nemohl tušit, jaké velké vysvobození Bůh způsobí. Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se znovu rozbouřily, obklopily je a všichni se utopili.

Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když zjistili, že je Bůh znovu vysvobodil z nemožné situace!

Písmo zaznamenává jejich reakci a píseň, kterou zpívali. „Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: ‚Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem. Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji.‘ “ (Exodus 15,1-2)