NEBER MI SVÉHO DUCHA SVATÉHO

Žalmista David píše: „Neodvrhuj mě od své tváře, svého svatého Ducha mi neber!“ (Žalm 51,13) Víme, že Bůh je všudypřítomný, ale jeho zjevná přítomnost je něco úplně jiného. To je důvod, proč v tolika sborech začínají bohoslužby písněmi, ve kterých prosí Ducha svatého, aby sestoupil a dal poznat svou přítomnost. David zde říká: „Pane, potřebuji tvou přítomnost, a to nejen dnes, ale i zítra. Nechci o ni přijít, protože už se nechci navrátit zpět ke své vlažnosti. Prosím, neber mi svého Ducha svatého. Zůstaň se mnou i poté, co skončím s uctíváním tebe.“

Všichni víme, jaké to je. V církvi nebo ve společenství s ostatními můžeme cítit zjevnou Boží přítomnost. Jiskry Božích doteků v našich srdcích přinášejí pocit svěžího, nového života, a my voláme k Bohu, aby to v nás takto roznítil každou hodinu každého dne. A jak dny plynou, jiskra pomalu uhasíná, a my jsme bombardováni požadavky v práci, rodinnými povinnostmi a účty, které nás pohlcují a přemáhají.

Do tohoto stavu se dostávám každé září, kdy se koná konference naší služby EXPECT. Dojímají mě a inspirují zbožní lídři, kteří zde promlouvají, a jejich mocná poselství mě dostávají na kolena. Ale v září loňského roku jsem pronesl k Bohu odvážnou modlitbu: „Pane, pokud ve mně neudržíš tuto jiskru, nedávej mi ji.“

Byl jsem už unavený z kolotoče, kdy jsem se snažil udržet jiskry v nitru; být na vrcholu jeden týden a hned během dalšího se propadnout a opět se plahočit. Proto jsem požádal: „Bože, ať už ve mně zapálíš jakýkoliv plamen, nechej ho růst víc a víc. Dej mi věrného ducha, jak prosil David. Dáš-li mi jiskru, proměň ji v pochodeň!“ V posledních měsících Bůh tento plamen udržoval. Církev, kterou nyní vedu, má pastora, který je zapálen pro modlitbu za svůj lid. Možná nebudu moct pozvat všechny na kávu nebo si s nimi zahrát golf, ale mám věrného ducha, který se za ně dnem i nocí přimlouvá, aby viděl, jak se jejich životy stávají vším tím, kým mohou být pro Ježíše.