„Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bezcitní … budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.“ (2. Timoteovi 3,1-5)

Klíčová zpráva pro věřící dnes je, že Bůh připravil jejich budoucnost. On zná přesný okamžik, kdy se Kristus vrátí, kdy bude konečné soužení, soud a bitva u Armageddonu. všechno je to v jeho kalendáři.

Bůh, který vládne celému nebi i zemi, řekl: „Hle, národy jsou jako kapka do vědra, neváží víc než smítko na vahách … Všechny národy jsou před ním jako nic, jsou pro něj nicota a ještě míň“ (Izajáš 40,15, 17).

Lidská srdce selhávají, protože se bojí věcí, které se dějí na této zemi. (Lukáš 21,26) Dokonce i oddaní křesťané cítí tento strach a úzkost z budoucnosti. Lidé se bojí, že se loď potápí. Lidstvo touží po bezpečí.

Zní to děsivě? Jistě všechno vypadá na to, že se to rozpadá, pokud jde o lidský pohled. I skeptik musí upřímně přiznat, že se na světě děje něco apokalyptického.

Bez ohledu na to, jak neklidným se svět stává, Boží lid může zůstat v pokoji a uchovat si radost, protože náš Pán slíbil zvláštní ochranu právě tehdy, když ji nejvíce potřebujeme.

Neměl snad Bůh krizový plán pro Izraelce během celosvětového hladomoru? Poslal Josefa předem do Egypta, kde ho povýšil na správce země. Naplnil sýpky dostatkem obilí, aby vystačilo na celou dobu hladomoru, a pak přivedl svůj lid do blízkosti těchto zásobáren, aby se mohli nasytit.

„Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a dokonavatele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12,1-2)

V každé generaci existuje tzv „zůstatek“ – věřící, kteří běží za Ježíšem s hořícím srdcem a díkůvzdáním. Jsem přesvědčen, že malomocný Samařan a další lidé z okraje společnosti přišli za Ježíšem, protože nebyli svázáni předpisy a rituály. Nemuseli se to všechno odnaučovat. Mnoho „dobrých“ Židů té doby bylo vychováno ortodoxně, jejich mysl byla od dětství cvičena v rituálech a obřadech a byli svázáni tradicemi.

Abychom měli takovou víru, jaká se líbí Bohu, často musíme projít zkušenostmi, které jsou pro nás nepříjemné, těžké nebo nás rozčilují. Možná jste se dostali do bodu, kdy jste volali: „Pane, dal jsi mi zaslíbení, ale odebral jsi mi všechno, co by mohlo toto zaslíbení umožnit!“

Když si vzpomenete na všechny lidi, které Ježíš uzdravil, je jasné, že existují tisíce neuvěřitelných svědectví o Kristově moci. Mnozí z uzdravených lidí pravděpodobně strávili svůj další život vyprávěním o tom, jak je Ježíš uzdravil pouhým slovem: „Byl jsem úplně sám a bez naděje, špinavý, ztracený, umíral jsem. Pak přišel Ježíš a očistil mě. Jsem uzdraven už dvacet pět let a chválím Boží jméno!“

Po setkání s deseti malomocnými (viz Lukáš 17,11-19) pravděpodobně se Ježíš a apoštolové najedli a pokračovali v cestě. Když už byli daleko za vesnicí, uslyšeli křik, a ohlédli se. Spatřili muže, který běžel k nim. Je možné, že jim chvíli trvalo, než ho poznali.

Byl to malomocný Samařan. Přistoupil k Ježíši, padl mu k nohám a děkoval mu. Z jeho nitra proudil hluboký obdiv k Synu živého Boha: „Ty jsi Syn Boží! Sláva!“

Když Ježíš na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou, přišel do nejmenované vesnice. Před vesnicí tábořilo deset malomocných v příšerné špíně a hanbě. Devět z nich byli očividně Židé a ten desátý byl Samařan. V té době se Židé Samařanů ani nedotýkali, nedovolovali jim bydlet s nimi, avšak společné utrpení dalo těch deset dohromady, když sdíleli svou bídu. Jako vyděděnci bez domova čelili životu v táboře odříznutém od vesnice.