Bůh chce skrze nás konat mocné věci a ukázat světu svou lásku. Pokud tedy lpíme na jediné věci, která tomu překáží, jako je například svévole nebo odmítání ve všem mu důvěřovat, upozorní nás na to.

Někdy Bůh od nás chce, abychom něco udělali dřív, než nám svěří svou službu. Může to být něco, co jsme neudělali, protože jsme to nepovažovali za důležité. Proto Bůh chce, abychom se ptali, jestli jsme něco nezanedbali.

Zjistil jsem, že nejlepší způsob, jak se vypořádat se strachem, je být aktivní. Strach je často definován jako „emocionální reakce na potenciálně nebezpečnou okolnost“. Pokud přijmeme tuto definici, jak můžeme aktivně čelit něčemu, co se ještě nestalo?

Nezanedbal jsem něco, o co mě Bůh žádal? Nechci, aby v mém životě něco bránilo vykonat to, co Bůh chce.

Bůh vždy přivádí svůj lid k sebereflexi. Proč? Protože než nám předloží to nejlepší, musí provést změnu hluboko v nás. Chce nám dát vítězství, ale také chce naši plnou oddanost.

„Jak mám před Hospodina předstoupit, jak se poklonit před Bohem nejvyšším? Mám před něj přijít se zápaly, s jednoletými telaty? Má Hospodin zalíbení v tisíci beranech, v nesčíslných řekách oleje? Mám dát svého prvorozeného za svůj přestupek, vlastního potomka za svůj hřích?“ (Micheáš 6,6-7)

Izraelité kladli dobré otázky. Jak se může někdo přiblížit ke svatému Bohu? Jak ho můžeme potěšit a být jím přijati? Jakou oběť od nás chce: naši krev, tělo, děti?

Král David se dopustil cizoložství a potom nechal zavraždit věrného vojáka, aby si mohl vznést nárok na jeho mladou manželku. Způsobil hanbu Izraeli a nebeskému Otci. Celý rok skrýval hroznou temnotu a dostal se až na okraj totální zkázy.

Bůh řekl Izajášovi o služebníkovi, ze kterého se těší jeho srdce: „Hle, můj služebník, kterého podepírám, můj vyvolený, jehož si má duše oblíbila. Vložil jsem na něj svého Ducha, a přinese právo národům“ (Izajáš 42,1).

Kdo je ten, koho Bůh zachová, podepírá a střeží každý jeho krok? Kdo je ten jeho vyvolený, ve kterém má zalíbení?

Když David skolil Goliáše, situace se dramaticky otočila tak, že Izrael zahnal Pelištejce na útěk. David zvítězil prakem a kamenem, Goliáše trefil do čela a zabil ho. „Tak David přemohl onoho Pelištejce … i když neměl žádný meč … Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyrazili za nimi a s pokřikem hnali Pelištejce až do Gatu a k samým branám Ekronu. Pobití Pelištejci leželi podél cesty k Šaarajimu a až do Gatu a Ekrónu.“ (1. Samuelova 17,50-52)

Ve starověku i v dnešní době jsou tři typy věřících. Všechny je vidíme v úvodní pasáži Matoušova evangelia. „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘  Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém.“ (Matouš 2,1-3)

„Christus Victor“ je latinská fráze, kterou první církevní otcové používali k popisu Ježíše a jeho vykoupení. Volně přeloženo znamená: „Naše vítězství nespočívá v nás samých, ale v Kristu.“

Pokud porazíme nepřítele, když je šance padesát na padesát, jsme v pokušení si myslet: „Vyhrál jsem bitvu.“ Pokud jsme vyčerpali všechny své zdroje, zvedli ruce a řekli: „Tohle nezvládnu“, Bůh říká: „Mám tě přesně tam, kde tě chci mít.“

Břemeno skrytého hříchu, které král David nesl celý rok, ho stálo příliš. Zlomilo mu zdraví, sužovalo jeho mysl a zranilo ducha. Způsobilo zmatek v jeho domě, zklamání v Božím lidu a posměch od bezbožných.

Nakonec David zvolal: „Vždyť už jsem přece na pokraji pádu a stále trpím bolestí“ (Žalm 38,18).