Jak mohu být plný Boží slávy? Tuto otázku si kladlo ve Starém zákoně mnoho lidí a Mojžíš takto volal: „Ukaž mi prosím svou slávu!“ (Exodus 33,18) Toto „prosím“ naznačuje úpění duše.

Bůh musel být Mojžíšovou žádostí potěšen, protože souhlasil. Přikázal Mojžíšovi, aby se schoval do pukliny ve skále a vykoukl, až Bůh bude procházet kolem. Mojžíš spatřil Boží slávu z malé části, ale i tento záblesk slávy na něj mocně zapůsobil.

Dostávám mnoho srdceryvných dopisů od zbožných křesťanů, kteří právě procházejí největší zkouškou, jakou kdy poznali. Ještě nikdy jich tolik neonemocnělo rakovinou. Nikdy nebylo tolik lidí zraněno rozvodem a odchodem manžela či manželky. Řada lidí má finanční problémy. Mnozí prožívají období zkoušek, zmatku, bolesti a hlubokých zranění.

Nejvíce milované Boží děti prochází zušlechťujícím ohněm. Je pravda, že „mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ (Žalm 34,20)

„Pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.“ (Žalm 37,11)

Jóel uviděl armádu udatných mužů a řekl: „Ženou se vpřed jako vojáci, jako hrdinové zlézají hradby; směru se drží každý z nich, nevybočí z řady.“ (Jóel 2,7)

„Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho zabijí.“ (Genesis 37,18)

„Zatímco se ten uzdravený mrzák držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo.“ (Skutky 3,11)

Fráze „všichni se k nim seběhli“ v angličtině zní: „běželi společně k nim“. Slovo „společně“ má velký význam. Tito lidé se nesnažili předbíhat jeden druhého, běželi jako jednolitá skupina, každý byl naplněn úctou k majestátní moci Boží přítomnosti.

Mnoho lidí si pod pojmem Večeře Páně představuje víno a kousky chleba v církvi dvakrát za měsíc. Historicky byla Večeře Páně hostinou lásky, kdy se první věřící scházeli v domácnostech a spolu jedli jídlo – to byl Pánův stůl. Problémy začaly tehdy, když bohatí lidé jedli skvělá jídla, ale nedovolili chudým lidem, aby se přidali. Později církev tento problém vyřešila tak, že začala podávat kalich vína a chléb, ale to je jen část toho, co bylo původně zamýšleno.

Petr a Jan kráčeli do chrámu a u brány potkali chromého žebráka. Když slyšeli, jak prosí o almužnu, Petr zareagoval: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3,6)

Žebrák byl okamžitě uzdraven. Byl to zázrak, který měl obrovský dopad: „Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo.“ (Skutky 3,11)

Starozákonní příběh o Josefovi a jeho bratrech je silným poselstvím pro novozákonní křesťany. Josef byl předobrazem Krista a jeho bratři byli předobrazem Božího vyvoleného lidu na zemi. Uvědomme si, že Bůh slíbil Jákobovi v Genesis 35,11: „… i králové vzejdou z tvých beder.“

Josefův způsob jednání s bratry byl předobrazem toho, jak Bůh jedná s námi. Tento příběh o odpouštějící lásce jednoho muže k hříšným bratrům je krásným obrazem Boží lásky a milosti k hříšnému člověku.

Dovolte mi, abych vám to řekl na rovinu: Jsou věci, okolo nichž se nedá tiše našlapovat. Hříchu, nad kterým Bůh nejvíc pláče, se denně nedopouští zlí pohané, ale zástupy křesťanů. Je to hřích pochybování o Boží lásce k jeho dětem.

Myslíte si, že to zní příliš lidsky, když řeknu, že Bůh pláče? Proč by Bůh lásky nemohl plakat, když jeho vlastní lidé pochybují o jeho samotné podstatě.

Ježíš se modlil k Otci: „Všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé. V nich jsem oslaven … Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (Jan 17,10.26)

Ježíš to dobře vysvětluje, že pokud jsme s ním jedno, zakusíme stejnou lásku Otce, kterou zakoušel on. Bůh v nás našel zalíbení stejně jako ve svém Synu.