NAPLNĚNI BOŽÍ SLÁVOU

Jak mohu být plný Boží slávy? Tuto otázku si kladlo ve Starém zákoně mnoho lidí a Mojžíš takto volal: „Ukaž mi prosím svou slávu!“ (Exodus 33,18) Toto „prosím“ naznačuje úpění duše.

Bůh musel být Mojžíšovou žádostí potěšen, protože souhlasil. Přikázal Mojžíšovi, aby se schoval do pukliny ve skále a vykoukl, až Bůh bude procházet kolem. Mojžíš spatřil Boží slávu z malé části, ale i tento záblesk slávy na něj mocně zapůsobil.

Většinu z nás učili, že když Mojžíš sestoupil, dal si přes obličej závoj, protože mu obličej jasně zářil. Ale Písmo ve skutečnosti říká: „Když k nim Mojžíš domluvil, dal si na tvář závoj.“ (Exodus 34,33) Mojžíš si zakryl tvář až poté, co mluvil k lidu.

Pavel to vysvětluje: „… Mojžíš, který si dával na tvář závoj, aby synové Izraele nehleděli na konec toho, co pomíjí.“ (2. Korintským 3,13) Pavlovo odvážné prohlášení, že určitá forma Boží slávy skutečně končí, odkazovalo na odlesk Boží slávy na Mojžíšově tváři. I ta největší sláva Boží přítomnosti nakonec pohasne.

Pavel dále vysvětluje, že existuje určitý typ Boží slávy, která nepomine. „Jestliže to pomíjející přišlo se slávou, oč slavnější je to, co zůstává!“ (2. Korintským 3,11)

Pavel mluví o Boží slávě, která je ztělesněna v Ježíši Kristu. Vysvětluje: „Jakmile se člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu, jsme Pánovým Duchem proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě.“ (2. Korintským 3,16-18)

Kristova sláva v nás nikdy neskončí. Díky ní naše smělost převýší dokonce i Mojžíšovu, protože je zmocněna samotným Kristovým Duchem. Díky Ježíši Boží sláva v nás nikdy nepřestane působit. Neustále nás proměňuje. Je to trvalá, neměnná, nepomíjející sláva!