Křesťané v Efezu chodili blízko Pána. Když čtu Pavlův dopis Efezským, jsem ohromen evangeliem, které tito lidé slyšeli a žili. Pavel je dlouze chválí. V dopise je oslovuje: „… svatým, kteří jsou v Efezu, věrným v Kristu Ježíši … Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce.

Jestliže v každodenním životě čelíte nejrůznějším překážkám a požadavkům, a přitom nestrávíte ani deset minut v Boží přítomnosti, vaše láska umírá. Pokud někoho milujete nade vše ostatní, dáte mu najevo, že je pro vás tou nejdůležitější bytostí na zemi. Všechno ostatní ve srovnání s ní zbledne.

Většina z nás by připustila, že jen zřídka cítíme Boží milost, která v nás působí. Proto máme sklony pochybovat o tom, že jeho přítomnost v nás přebývá. Pavel řeší toto dilema v epištole Galatským, když píše: „Říkám vám: Choďte v Duchu a žádost těla nedokonáte.“ (Galatským 5,16)

Když jsem byl ještě policistou a stal jsem se křesťanem, začal jsem se modlit: „Bože, chci pro tebe získat sto tisíc duší, než zemřu.“ Ale dlouho jsem nezískal pro Boha ani jednu. Byl jsem špatný řečník. Nikdy jsem nemluvil na veřejnosti, až na jediný případ, kdy jsem měl říct svědectví asi před tuctem lidí, a zatímco mě představovali, třásl jsem se strachy.

Jednoho dne si mě vedoucí policejního oddělení zavolal do kanceláře a zeptal se: „Bojíte se mluvit na veřejnosti?“

Byli jste vysvobozeni? Pravděpodobně si pomyslíte: „Samozřejmě! Byl jsem umyt, vykoupen a posvěcen Ježíšem a žiji pro něj.“

A teď doplňující otázka: Odráží váš každodenní život slavnou svobodu, kterou jste právě popsali? Řekli by vaši přátelé, manželé, manželky a děti, že jste byli osvobozeni? Nebo jste jako zástupy křesťanů, kteří jsou na duchovní houpačce? Je vaše chození s Kristem neustálé nahoru a dolů, v jednom okamžiku zdánlivě duchovní a v dalším tělesné?

Jedna žena nám napsala skličující zprávu. „Můj manžel kdysi hořel pro Boha. Léta věrně pracoval na Pánově díle, ale dnes už usiluje o jiné věci. Na Pána už nemá čas. Bojím se o něj, protože vychladl.“

Ježíš vyprávěl podobenství právě o honbě za jinými věcmi. Bohatý muž poslal svého sluhu, aby pozval všechny přátele na velkou hostinu, kterou pořádal. Písmo však říká, že přátelé toho muže „začali se jeden jako druhý vymlouvat.“ (Lukáš 14,18)

V Janově úžasném vidění, jak je zaznamenáno v prvních třech kapitolách knihy Zjevení, Jan viděl Ježíše procházet se mezi svícny, které představovaly sedm novozákonních církví v Malé Asii. Kristovy oči byly jako plamen a měl oblečeno kněžské roucho. Bylo jasné, že přišel spravedlivě soudit.

Petr napsal: „Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího“ (1. Petrova 4,17).

Jsem přesvědčen, že toto varování efezské církvi je určeno každému křesťanovi žijícímu v těchto posledních dnech. „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou počáteční lásku.“ (Zjevení 2,4)

Jednoduše řečeno, Pán tím říká: „Nestačí být starostlivým, obětavým a pilným služebníkem, který pláče nad hříchem a káže pravdu. Nestačí, abys dodržoval morální standardy, snášel utrpení pro mě nebo byl dokonce upálen na hranici pro víru. To vše patří k nesení mého kříže.“

Mnoho křesťanů je dnes vyčerpáno snahou odvrátit se od hříchu. Vkládají do toho veškerou svou energii, dokud z nich nevyprchá poslední špetka radosti. Vítězství, které pro ně Kristus získal, se ztrácí v jejich úporném úsilí o upevnění vlastní spravedlnosti.

Spravedlnost, o kterou se usiluje jinak než vírou, vždy selže. Nemůže existovat Boží spravedlnost a naše spravedlnost. To by znamenalo, že existují dvě evangelia: jeho a naše. Nemůžeme míchat vlastní spravedlnost se svatou Boží spravedlností.

„Bratři, z celého srdce toužím a modlím se k Bohu za spásu Izraele. Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti. Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží. Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří.“ (Římanům 10,1-4)