BŘEMENO SKRYTÉHO HŘÍCHU

Břemeno skrytého hříchu, které král David nesl celý rok, ho stálo příliš. Zlomilo mu zdraví, sužovalo jeho mysl a zranilo ducha. Způsobilo zmatek v jeho domě, zklamání v Božím lidu a posměch od bezbožných.

Nakonec David zvolal: „Vždyť už jsem přece na pokraji pádu a stále trpím bolestí“ (Žalm 38,18).

Někteří křesťané mohou hledět na Davida v době jeho zmatku a říkat si: „Jakou tragédii dokázal satan Davidovi způsobit. Jak mohl tento kdysi něžný žalmista přijít na pokraj pádu? Bůh se na něj musel strašně zlobit.“

Ne! To nebyl ďábel, kdo učinil Davidův hřích tak těžkým; byl to Bůh. Ve svém velkém milosrdenství Bůh dovolil tomuto muži klesnout do hlubin, protože chtěl, aby uviděl závažnost svého hříchu. Davidův nevyznaný hřích učinil tak těžkým, že David jej už nedokázal nést a byl dohnán k pokání.

Pravdou je, že pouze spravedlivý člověk jako byl David, mohl být tak silně dotčen svým hříchem. Jeho svědomí bylo citlivé, a tak cítil ostrou bolest každého šípu usvědčení, který mu Bůh vrazil do srdce. Proto mohl David říci: „stále trpím bolestí“.

To je tajemství celého příběhu. David měl zbožný zármutek, vzácný hluboký strach z Boha. Dokázal připustit: „Vidím v tom Pánovu napravující ruku, která mě tlačí na kolena, a uznávám, že můj hřích si zaslouží jeho hněv.“

Pisatel Pláče píše: „Já jsem muž, který zažil soužení skrze hůl jeho hněvu. Hnal mě a přivedl do temnoty, ne do světla … Nechal chřadnout mé tělo a mou kůži, rozlámal mé kosti. Oblehl mě a obklopil jedem a těžkostmi. Způsobil, že bydlím v temnotách jako dávno zemřelí. Zazdil mě, abych nemohl vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem … Moje cesty zazdil tesanými kameny, zatarasil moje stezky.“ (Pláč 3,1-9)

Jeho názor je jasný. Když žijeme se skrytým hříchem, Bůh činí naše okovy tak těžkými, chaotickými a děsivými, že jsme nuceni k otevřenému přiznání a hlubokému pokání.