Když jsem byl mladý, trávil jsem léto prací na ranči ve východním Texasu. Vedoucí ranče, Jimmie, byl velký, urostlý chlap, který ačkoliv špatně viděl, uměl udělat všechno možné. Například mě naučil kosit trávu a svážet seno.

Mluvil jsem telefonem s jedním blízkým přítelem, a on mi řekl něco, co mě zaskočilo. Bolestně mě to zasáhlo a velmi jsem se kvůli tomu zlobil. Telefon jsem mu nepoložil, ale rozhovor jsem co nejrychleji ukončil, takže si byl vědom, že mě vyprovokoval.

Rozhovor ve mně zažehl oheň. Byl jsem znepokojený, zraněný a rozrušený. Začal se mě zmocňovat vztek, rozhořčení a smutek. Jednoduše jsem se tím začal dusit.

Zákon nás nezachraňuje, ale odsuzuje a usvědčuje nás z hříchu. „… skrze Zákon je poznání hříchu.“ (Římanům 3,20)

Zákon byl dán, „aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.“ (Římanům 3,19) „Zákon nás jako pěstoun vychovával ke Kristu, abychom mohli být ospravedlněni vírou.“ (Galatským 3,24)

Ospravedlnění a spravedlnost přicházejí pouze z víry. Jsem spasen skrze víru, ospravedlněn skrze víru a zachován skrze víru v Kristovu krev. To je samotný základ evangelia. Ne každá víra je však ospravedlňující vírou. Bible jasně hovoří o dvou druzích víry: první, která ospravedlňuje, a o druhé, která nemá žádnou hodnotu – víře, kterou má i ďábel.

Doufám, že nejsem jediný, kdo si někdy klade otázku, zdali žije v souladu s Božím darem spravedlnosti. List Galatským říká: „Duchem choďte a žádost těla nedokonáte.“ (Galatským 5,16)

Můžeme vzít jakoukoli pasáž z Písma a číst ji optikou milosti nebo skutků a zákona. Když čtu Galatským 5:16, dostanu se někdy do mentality skutků, která říká: „Dobře, dnes budu chodit v Duchu!“ Začnu se úzkostlivě snažit - a už v Duchu nechodím.

„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Matouš 18,21-22)

Jako odpověď na Petrovu otázku Ježíš vyprávěl podobenství o nemilosrdném služebníku (viz Matouš 18,23-35). Sděluje tím velmi důležité věci o odpuštění a pokání v našich vztazích s druhými.

„Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe“ (Matouš 6,25).

Ježíš nechce, aby sis dělal starosti o svůj život. Je snadné znepokojovat se maličkostmi, jako co si oblékneš nebo co budeš jíst. Ježíš ve 27. verši pokračuje: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Ježíš říká: „Nedělej to! Nemůžeš nic ke svému životu přidat, když se budeš znepokojovat.“ Osvobozuje nás od starostí a zjevuje nám slavnou svobodu, do které nás povolává, protože jsme Boží děti.

„Dám ti chápání, vyučím tě cestě, kterou máš jít, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či jako mezek bez rozumu. Ty je třeba krotit uzdou a udidlem - jinak k tobě nepřijdou.“ (Žalm 32,8-9)

V těchto dvou krátkých verších nám Bůh dává cennou lekci týkající se vedení. Velkou víru můžeme vybudovat, pokud víme, že Bůh je ochoten nás ve všem vést a vším provést.

Sužuje vás pocit nehodnosti? Myslíte si: „Znovu jsem zhřešil! Vůbec jsem se nezměnil. Nikdy nebudu jako Kristus. Stále reaguji jako kojenec, ne jako zralý křesťan. Proč jsem se už nezměnil?“

Milovaní, ďábel chce, abyste se stále trápili svými nedostatky a pomalým růstem a mysleli si, že zvítězit v závodě je nemožné (viz Žd 12,1), a tak se nechali odradit a odpadli. Je jasné, že občas klopýtneme, protože závod neskončí, dokud se Pán nevrátí. Vždy se však musíme znovu postavit na nohy a jít dál.

„V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně … On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1. Petrova 2,19.22-23)