Ježíš řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jan 14,27)

Mnoho křesťanů je znepokojeno a žije ve strachu. Jen velmi málo věřících může upřímně říct, že v jejich mysli je stálý pokoj. Mnozí prožívají, že pokoj přijde a zase odejde, a oni jsou opět ustaraní, neklidní a bičovaní stresem.

Zachariáš prorokoval o příchodu Mesiáše. „… abychom vysvobozeni z rukou nepřátel mu beze strachu sloužili ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny své dny.“ (Lukáš 1,74-75)

Bible říká, že radost z Pána je naší silou. Bez ní nemáme sílu obstát. Musíme být ve střehu, protože vina a odsouzení za hřích ničí radost z Pána!

Mnoho křesťanů je v tomto otroctví. Nepřijímají plné a bezplatné odpuštění a věří, že nemají právo na radost. V celém Písmu Bůh vylévá olej radosti na ty, kteří se naučili nenávidět svůj hřích a milovat jeho spravedlnost. Písmo říká o Ježíši: „Miluješ spravedlnost a nenávidíš špatnost; to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti nad společníky tvé.“ (Židům 1,9)

Když byl apoštol Petr zázrakem vysvobozen z vězení (viz Skutky 12,7-11), šel do modlitebny, aby o tom zázraku pověděl těm, kdo se za něho přimlouvali. Když Petr zaklepal, skupina v domě se stále ještě vroucně modlila. Vůbec netušili, jak mocně se za svého bratra přimlouvají.

Písmo vlastně říká, že jejich modlitby byly „naléhavé“, což znamená, že čekali na Boha a nevzdávali se. K takovým modlitbám Kristus povolává svou církev. Jedná se o vytrvalou a vroucí modlitbu za někoho blízkého, přítele, nebo za vysvobození nějakého města.

V Lukášovi 15 Ježíš vypráví podobenství o mladém muži, který se rozhodl, že nechce žít v mezích toho, co mu otec předurčil k životu. Opouští tedy otcovský dům a odchází daleko. Písmo říká, že veškerý svůj majetek a sílu utratil pro sebe.

Když se zaměříme na sebe, ztrácíme kontakt s Bohem a jeho záměrem pro naše životy na zemi. Už nežijeme pro druhé.

Mladík z podobenství ztratil ze zřetele své povolání. Písmo říká: „Když však všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal trpět nouzí“ (Lukáš 15,14). Sebeuspokojování je hrozný pán. Vždy nás vede tam, kam nechceme.

Duchovní vězení jsou ta, která satan používá, aby nás uvěznil, a ta, ve kterých se sami držíme. Na mocném příkladu z Petrova života nám Boží slovo ukazuje, jak se z těchto vězení osvobodit.

Ve Skutcích 12 čteme, že apoštol Petr byl uvězněn králem Herodem. Tisíce lidí v Jeruzalémě byly zachráněny skrze mocné Boží skutky a Herodes se cítil být ohrožen. Samozřejmě, že kdykoli Bůh skrze svůj lid nadpřirozeně zasáhne, nepřítele to rozzuří.

Ve Starém zákoně lidé nemohli obětovat beránka, který byl slepý, chromý nebo měl jakékoliv jiné vady. Museli Pánu přinášet to nejlepší, co měli.

Jaký čas přinášíte Pánu v modlitbě? Dáváte svůj nejlepší čas, kdy jste úplně bdělí? Přicházíte k Bohu ráno, abyste se modlili za svaté věci, a vaše mysl je plná toho, co je třeba ten den udělat? Nebo přicházíte k němu unavení a vyčerpaní po náročném dni a sotva se dovlečete do jeho přítomnosti?

Jeremjáš prorokoval, že pastýři, kteří odmítají hledat Boha v modlitbě, selžou: „Pastýři jsou tupí, nedotazují se Hospodina. Nejsou prozíraví, všechna jejich stáda jsou rozprášena.“ (Jeremiáš 10,21)

„Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně.“ (Matouš 6,6)

Když Ježíš mluví o tom, že se má vcházet do komůrky a hledat Otce, mluví o něčem mnohem větším než o fyzické komůrce. Starý zákon nám říká, že Bůh rozdělil svůj lid do dvou kategorií: na ty, kteří ho pravidelně hledají ve skrytém modlitebním místě, a na ty, kteří to nedělají.

V Genesis 37 kapitole se setkáváme s Josefovým příběhem, který se čte jako epizoda televizního pořadu. Jeden z jeho bratrů byl násilník, i ostatní se Josefa pokusili zabít; hodili ho do jámy, a nakonec prodali do otroctví. Dokonce ani Jákob, jeho otec, nezakročil, když Josefa bratři trápili. Josef zaplatil daň za nefunkčnost své rodiny.

Bible učí o ovoci a darech Ducha svatého. Církev většinou přeceňuje dary Ducha svatého, ale duchovní zralost se neměří dary, ale tím, jak se projevuje ovoce Ducha v našich životech: láska, radost, pokoj, trpělivost a laskavost.