Lidé, kteří snášeli utrpení a dokázali, že Bůh je věrný, jsou silní, pokojní a trpěliví. Mají Kristovu jemnost. Rád jsem mezi takovými lidmi! Povzbudí to mého ducha.
Budeš-li Bohu v soužení důvěřovat, projdeš zkouškou a staneš se velkou pomocí svému okolí! Uvidíš to v zaměstnání, v rodině i v církvi. Lidé k tobě budou přitahováni, protože vědí, čím jsi prošel, a viděli, že jsi zvítězil pouze díky Boží moci.
Jedno přísloví říká: „Nevidíme věci takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my.“ Nikde to není pravdivější než v tom, jak sami vidíme Boha.
V průběhu let jsem zjistil, že je zajímavé sledovat, jak lidé vnímají Boha a jaký k němu mají vztah. Křesťané se dělí do dvou obecných kategorií. Jedni ho vidí jako svrchovaného stvořitele vesmíru, svatého, vševědoucího, všudypřítomného a věčného. Cítí se v jeho objetí bezpečně a přijímají jeho soudy i milosrdenství.
Zde je Petrův popis lidí, kteří jdou vstříc soudu: „Pán dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu; a to především ty, kdo se svévolně ženou za poskvrňujícími vášněmi a pohrdají každou autoritou. Jsou to drzí opovážlivci; nechvějí se před nadpozemskými mocnostmi a rouhají se jim.“ (2. Petrova 2,9-10)
Poskvrňující vášeň, o které se zde mluví, je tělesná touha našeho přirozeného já, která je v protikladu k Duchu svatému a Slovu Božímu.
Pavel napsal „… abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“ (2. Korintským 1,9). V podstatě tím řekl: „Pán mě přivedl na konec nadějí, kde už není možná lidská pomoc, na pokraj smrti. Všechno bylo tak beznadějné, že mě mohl zachránit jen Bůh, který má moc křísit mrtvé.“ Jak nádherné je být na konci lidských sil!
Apoštol Pavel napsal: „Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2. Korintským 1,4)
Jednou z nejpotřebnějších služeb v dnešní církvi Ježíše Krista je služba útěchy - utěšovat druhé v jejich nesnázích a soužení. Mnoho věřících se nemá v utrpení na koho obrátit.
Přichází doba, kdy slovo vysvobození dostane nový význam. V minulosti křesťané uvažovali o vysvobození převážně jako o fyzickém uzdravení. Brzy, ovšem, největší vysvobození bude od strachu a teroru.
Jednoduchým způsobem, jak se dá posoudit, jestli druhé milujete, je prozkoumat, jak se staráte o jejich zájmy.
Jako pastor musím mít k druhým správný postoj. Jsem Bohem pověřen, abych probudil jeho lid k činům, a k tomu, aby se věnoval poslání, které mu dal. Za tím mohu jít dvěma způsoby: můžu prosazovat vlastní ambice a cíle; nebo vyprosit si Kristovo srdce a své poslání si zamilovat.
Když se narodí dítě, rodiče se radují z pokračování rodu. S úžasem zírají na malý poklad, nasávají jeho vůni a hladí hebkou pokožku zbrusu nového života. Rodič nikdy nezapomene na první okamžiky přítomnosti nového rozkošného Božího stvoření.
Pak už všechno splývá. Roky běží; bezesné noci, plenky a první krůčky se mění ve sport, hodiny hudby a promoce. Najednou je dětství pryč. Ustoupíte a řeknete: „Počkat … Co jsme je vlastně naučili?“
George Müller jednou řekl: „Pro víru není místo v oblasti možného. V tom, co je lidsky možné, není místo pro Boží slávu. Víra začíná tam, kde končí lidská síla.“
„Ježíš povolal k sobě svých dvanáct učedníků a dal jim moc …“ (Lukáš 9,1). Ježíš dal svým učedníkům moc ne proto, že byli ctižádostiví, ale proto, že byli jeho. Nedá se patřit Kristu s cílem získat jeho moc. Moc se rodí v úzkém obecenství s Ježíšem. Patřit Kristu přináší skutečnou moc.