Jednoduchým způsobem, jak se dá posoudit, jestli druhé milujete, je prozkoumat, jak se staráte o jejich zájmy.
Jako pastor musím mít k druhým správný postoj. Jsem Bohem pověřen, abych probudil jeho lid k činům, a k tomu, aby se věnoval poslání, které mu dal. Za tím mohu jít dvěma způsoby: můžu prosazovat vlastní ambice a cíle; nebo vyprosit si Kristovo srdce a své poslání si zamilovat.
Pokud se moje církev rozroste na deset tisíc lidí a přitom láska nebude základem mé práce - pokud naše církev vyšle 1000 misionářů, ale nebude mít lásku - pak jsme selhali ve svém povolání být tělem Krista. Vychováváme nepravdivé velvyslance a vyvážíme slabé a rozmělněné křesťanství posilované něčím jiným než láskou.
A co ty? Točí se tvé modlitby nebo duchovní ambice kolem vlastních přání, potřeb a tužeb? Štve tě, když potřeby druhých narušují tvé cíle?
Na sobecké ambice existuje jednoduchý lék. Pavel napsal: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Filipským 2,3). Pavel neříká, abyste si nevážili sebe, svých vizí nebo životního poslání, ale připomíná, že i ostatní mají vizi, poslání a práci. Pokud si jich vážíte, budete jim pomáhat a posilovat je v jejich povolání, a možná tím ovlivníte mnoho životů.
Zamyslete se nad silou Pavlova prohlášení. Představte si, co by se stalo, kdyby každý křesťan poslechl. Všichni bychom měli tak hluboký zájem o druhé, že by se to dotýkalo i světa okolo, a nikdo z nás by nebyl zabrán do svých individuálních cílů. Celé Kristovo tělo by bylo tak zaměřeno na druhé, že bychom se navzájem posilovali v individuálním povolání.
Pokud si každý z nás hledí pouze vlastních zájmů a práce, bude naše svědectví přinejlepším omezené. Avšak pokud bychom všichni pomáhali v lásce budovat druhé, každá Bohem určená mise by měla dostatečnou podporu, aby mohla být splněna. Já to nazývám způsob života, kampaň, kterou chci dnes začít, žít pro ni, být její součástí a sloužit lidem kolem sebe ke slávě Boží.