Pavel napsal „… abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“ (2. Korintským 1,9). V podstatě tím řekl: „Pán mě přivedl na konec nadějí, kde už není možná lidská pomoc, na pokraj smrti. Všechno bylo tak beznadějné, že mě mohl zachránit jen Bůh, který má moc křísit mrtvé.“ Jak nádherné je být na konci lidských sil!
Vždy jsem říkal, že když dopadneš na dno, narazíš na Boha. Když však nasloucháš většině křesťanů uprostřed jejich utrpení, slyšíš: „Visím na vlásku, ale nějak to zvládnu. Žiju jen ze dne na den.“ Od dětství jsme byli vedeni k soběstačnosti: „Ber to jako chlap! Muži nebrečí!“
Kolikrát jste už zkoušeli vyřešit své problémy?
Rozumějte mi dobře: věřím, že Bůh chce, abychom bojovali dobrý boj víry. Ale někdy Pán dovolí, aby na nás něco dolehlo „nadmíru těžce“ (2. Korintským 1,8). Nic z toho, co zkusíš, nefunguje. Rychle se dostaneš do krize, která vymaže veškerou tvou sebedůvěru. Nemáš jinou šanci, než se vzdát lidských nadějí. Jsi přinucen důvěřovat Bohu – a najednou vidíš, že právě to je jediné východisko.
Pavel říkal: „Už jsem se smířil s rozsudkem smrti. Byl jsem zkoušen nadmíru těžce, nad mou sílu, až jsem se dokonce vzdal naděje, že to přežiji. – to proto, abych nespoléhal na sebe. Musel jsem se obrátit k Bohu s vírou, že on jediný mě může zachránit“ (viz 2. Kor 1,8–9).
„Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské. Ale věrný je Bůh, který vás nenechá pokoušet nad vaše možnosti, ale se zkouškou připraví také východisko, abyste ji mohli unést“ (1. Korintským 10,13).
Jaké je to východisko? Dojít na konec svých sil a naprosto se vydat Bohu! Znamená to s jednoduchou, dětskou vírou říci spolu s Pavlem: „Už nedoufám sám v sebe.“ Musíš Bohu naprosto důvěřovat, že tebe i tvou situaci vidí a říct: „Bože, všechno ti vydávám!“