Lidé, kteří snášeli utrpení a dokázali, že Bůh je věrný, jsou silní, pokojní a trpěliví. Mají Kristovu jemnost. Rád jsem mezi takovými lidmi! Povzbudí to mého ducha.
Budeš-li Bohu v soužení důvěřovat, projdeš zkouškou a staneš se velkou pomocí svému okolí! Uvidíš to v zaměstnání, v rodině i v církvi. Lidé k tobě budou přitahováni, protože vědí, čím jsi prošel, a viděli, že jsi zvítězil pouze díky Boží moci.
Mnoho věřících, kteří trpí, se z toho nikdy nic nenaučí. V důsledku toho nikdy nepoznají Boha jako Utěšitele. Když je slyšíš mluvit, připadá ti, že Bůh musí být tvrdý a zlomyslný. Ptají se: „Proč právě já?“ Pochybují o Boží lásce a začínají se od Boha odvracet. Naříkají, pláčou a stěžují si a všechna jejich radost je ta tam. Brzy zahořknou a zatvrdí se.
Mám přítele pastora, který léta velmi úspěšně sloužil trpícím lidem. Dnes je hluboko v hříchu, závislý na drogách a úplně odpadl od Boha. Manželka ho opustila a on se dal dohromady se ženou také závislou na drogách.
Když se ho zeptáte, co se stalo, vše svádí na to, že ho ostatní zklamali, manželka ho opustila, Bůh neodpovídal na jeho modlitby a zklamali ho i ostatní služebníci. Říká: „Opravdu jsem se snažil, ale prostě jsem to nezvládl. Přišlo příliš mnoho tlaků a okolo mě bylo mnoho pokrytců. Neprávem mě odsoudili a já jsem to neunesl.“
Apoštol Pavel chválil Pána i ve chvílích nejhoršího utrpení. Věděl, že Otec je plný slitování a zdrojem veškeré útěchy. Neobviňoval Boha ani nezahořkl, ale uprostřed všeho Boha chválil!
Nejlepší učitelé v církvích nejsou ti za kazatelnou. Jsou to spíš ti v lavicích, sedí právě vedle tebe, lidé, kteří mnoho vytrpěli a stále uctívají Boha. Jazykem těch, kteří se v utrpení něco naučili, je chvála!