První Janův list byl napsán pro skupinu křesťanů, která prožívala těžkosti. Jak se křesťanství šířilo, setkávalo se s protivenstvím ze strany náboženské kultury, jež převládala. Řeckořímský svět přijímal mnoho různých filozofií a uznával mnoho bohů a spojoval dohromady všechny víry a názory. 

Bez ohledu na to, jakými problémy právě procházíte, nemůžete se z nich dostat vlastní silou.

Abychom pochopili, jak nás Bůh vysvobozuje z utrpení, musíme se podívat na to, jak vysvobodil Izrael z otroctví. Bible říká: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků“ (1. Korintským 10,11).

Žalmista napsal: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.“ (Žalm 119,71) Možná se stejně jako já divíte: „Co je to za teologii? K čemu je dobré být pokořen?“

Náš Spasitel nyní přebývá ve slávě. Ačkoli my jsme zde na zemi, jeho Duch přebývá v nás. „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.“ (Galatským 4,6)

Ve světě působí ale ještě další duch: duch antikrista. Stejně jako nám Kristus dal svého Ducha, existuje i duch antikrista, který se snaží připravit v lidských srdcích prostor pro hřích.

„Přísná výchova se v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší pokojné ovoce spravedlnosti těm, kdo jí prošli“ (Židům 12,11).

Toto slovo mluví o Božím i našem srdci. Trestání Bohu nikdy nepřináší radost, nýbrž bolest a žal. Když Bůh musí soudit a trestá své děti, zůstává vedle nich. Hledá i ten nejmenší náznak smutku nebo pokání a při prvním náznaku pokání povolí. Touží říci: „Dost, už ne. Příliš mě to bolí na to, abych tě více trestal.“

Většinou si nemyslíme, že by Zjevení bylo povzbudivou knihou, ale přečtěte si prosím se mnou tento neuvěřitelný úvod: „Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.“ (Zjevení 1,4-6)

Odmítnout činit pokání z hříchů, ze kterých nás Bůh usvědčuje, nikdy není dobré. Na tom by se většina z nás shodla. Jsem však přesvědčen, že mnozí z nás si myslí, že než se skutečně podřídíme Duchu, je dobré pokání promyslet. Ale ve skutečnosti je to jenom oddalování pokání; může to vypadat duchovně, ale pro náš vztah s Bohem je to stejný jed jako přímé odmítnutí odvrácení se od hříchu.

Pavel děkuje Bohu za lid, který zůstává pevný i v nebezpečných dobách. Tento svatý zůstatek povstane proti duchu antikrista a bude stát pevně. Nikdy nebude přemožen. Naopak, zvítězí nad světem, tělem a Zlým. 

Když hřešíme v Boží přítomnosti, proti jeho světlu a lásce působíme Bohu „dvojnásobnou bolest“. To znamená, že Boha nezarmucuje pouze samotný hřích, ale také to, že ví, jaké důsledky nám hřích přinese. Bůh ví, že hřích nás přivede do trápení.

„Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Jdi, sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, propadl zvrácenosti … Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu … Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi‘ “ (Exodus 32,7-10).