Odmítnout činit pokání z hříchů, ze kterých nás Bůh usvědčuje, nikdy není dobré. Na tom by se většina z nás shodla. Jsem však přesvědčen, že mnozí z nás si myslí, že než se skutečně podřídíme Duchu, je dobré pokání promyslet. Ale ve skutečnosti je to jenom oddalování pokání; může to vypadat duchovně, ale pro náš vztah s Bohem je to stejný jed jako přímé odmítnutí odvrácení se od hříchu.
Příběh o Jonášovi známe asi všichni. Dostal konkrétní příkazy od Boha, a místo aby poslechl, zkoušel utéct na okraj známého, civilizovaného světa. Bůh seslal bouři a Jonáš místo pokání řekl námořníkům, kteří kvůli tomu, že Jonáš oddaloval poslechnutí, trpěli: „ Hoďte mě do moře, tím ho utišíte. Vím, že vás ta veliká bouře přepadla kvůli mně.“ (Jonáš 1,12)
Zní to skoro zbožně a obětavě. Ve skutečnosti Jonáš pokání stále oddaloval. Až když byl v břiše velké ryby, vidíme, že ustoupil a sklonil se před Boží vůlí.
Jonáš šel do Ninive a kázal pravděpodobně nejkratší kázání o Božím soudu, o jakém v Bibli čteme. Všichni lidé okamžitě činili pokání a postili se, když jim Jonáš řekl, že na ně dopadne Boží hněv. Král Ninive vyhlásil: „Lidé i zvířata ať se zahalí pytlovinou a volají ze vší síly k Bohu. Každý ať se odvrátí od svých zlých cest a od násilí, které mu lpí na rukou“ (Jonáš 3,8), my ale víme, že obyvatelé Ninive činili pokání již předtím, protože uvěřili Jonášovi, a ne proto, že to nařídil král.
Ježíš řekl náboženským vůdcům své doby: „Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť činili pokání po Jonášově kázání - a hle, zde je někdo větší než Jonáš.“ (Matouš 12,41) Bůh nám vždy posílá poselství, aby přineslo obnovu, ale my se musíme rozhodnout poslechnout. Neuposlechnutí stejně jako odložení není neutrální volbou; okamžitě nás odvádí od Boha. Bůh touží, abychom rychle činili pokání, aby nás mohl obnovit, abychom opět měli vztah s Ním.