George Müller jednou řekl: „Pro víru není místo v oblasti možného. V tom, co je lidsky možné, není místo pro Boží slávu. Víra začíná tam, kde končí lidská síla.“
S manželkou Terezou jsme se vydali do Burundi nedlouho po tamním velkém konfliktu mezi kmeny Hutu a Tutsi. Když jsme dorazili do Burundi, bylo zde ještě cítit napětí. Všiml jsem si, že tam nejsou žádní psi, které jsme vídali volně běhat v jiných afrických zemích. Když jsem se na to zeptal, bylo mi řečeno, že byli zastřeleni, protože začali na ulicích jíst lidská těla. To mi silně připomnělo, jak ještě čerstvé jsou rány v této zemi.
První veřejný projev, který jsem měl, byl na shromáždění národních pastorů. Bylo zde několik tisíc hutuských a tutsijských pastorů. Mluvil jsem o slovu z Písma, které říká: „Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1. Janova 4,20-21)
Hlavní myšlenkou bylo: „Máte závazek zobrazovat Kristův kříž a ukázat odpuštění i těm, kteří zabili vaše milované a chtěli zabít i vás.“ Když jsem vyzval k modlitbám, nastalo ohromené ticho.
V tom jeden z pastorů poklekl a začal bolestně naříkat. Takový nářek jsem ještě nikdy neslyšel. Jediné, co jsem si pomyslel, bylo, že to musí být nářek člověka, který se vrátil domů a našel svou rodinu zavražděnou. Tento srdcervoucí křik a vzlykání se rozšířily jako oheň v celém davu.
A potom neuvěřitelná radost vytryskla z hlubin smutku. Vzlykání ustoupilo tanci, výskání a objímání. Bylo ohromující to sledovat. Bůh mezi nimi prolomil bariéry, které by přirozeným způsobem nebylo možné odstranit.
Bible říká, že pokud nemilujeme druhé lidi, ještě nejsme dokonalí v Bohu. Kde máme vzít sílu k odpuštění? Pochází od Boha a z víry v jeho moc obrátit naše srdce od starých věcí k jeho pravdě.