Král Jóšafat byl spravedlivý muž, který vládl Judsku v době, kdy bylo izraelské království rozděleno. Jeho srdce bylo plně oddáno Bohu, a byl požehnán a ctěn více než jiní v jeho pokolení. „Hospodin byl s Jóšafatem, neboť chodil po cestách, jimiž chodíval dříve jeho otec David, a nedotazoval se baalů.“ (2. Paralipomenon 17,3)

„Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou jen k dohadování namísto naplňování Božího záměru ve víře.“ (1. Timoteovi 1,3-4)

Koho považujete za nejbližší přátele? Ať už tomu věříte nebo ne, tato otázka je pro Pána velmi důležitá, protože přátelství hlasitě vypovídají o stavu srdce, a to nejen před Bohem, ale i před světem.

„Pane, co si myslíš o mých přátelích? Jsou ti příjemní?“ Napadlo vás někdy položit tyto otázky? Faktem je, že díky dobrému příteli můžete dojít Božího požehnání a přízně, protože vás povzbuzuje k zbožnému živou. Na druhou stranu, bezbožný přítel může být pojítkem ke zlu a svést vás do hrozných svázaností.

Co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději“ (Jan 5,45)?

Mojžíš představuje zákony Staré smlouvy, kterou Izrael obdržel od Boha na hoře Sinaj. Pokud spoléháme na dodržování Božího zákona, je to Mojžíš, kdo nás obviňuje, když selžeme. Možná si říkáte: „Proč by někdo spoléhal na plnění Staré smlouvy?“ Popravdě, křesťané to dělají pořád. Děje se to, když říkáme: „Bůh mi dal příkazy, a já je musím splnit. Dodržuji jeho svaté normy.“

Bůh si nikdy nestěžuje na sílu nepřátel, ale spíše na netrpělivost svého lidu. Bůh chce, abychom se spoléhali na jeho lásku, protože láska je princip, jakým Bůh neustále jedná, a ze kterého nikdy neuhne. I když se hněvá, kárá nebo zasáhne svou rukou – i v tom všem jeho srdce hoří láskou a všechny jeho myšlenky vůči nám jsou plné pokoje a dobra.

Věřící člověk poté, co se v modlitbě k Pánu zbavil břemene, které tížilo jeho srdce, se poddá dobrotě, věrnosti a moudrosti Boží. Skutečný věřící ponechává formu odpovědi na Boží milosti a uvítá způsob odpovědi, který Bůh vybere.

David se pilně modlil za svou domácnost, a potom všechno svěřil Bohu: „I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu ve všem uspořádanou a dodrženou. Je to veškerá má spása a veškeré blaho, odjinud nevzejde nic.“ (2. Samuelova 23,5)

Modlitba ztrácí moc, když pochybujeme o moci modlitby. Ďábel se nás pokouší oloupit o naději tím, že se snaží vzbudit zdání, že modlitba už není účinná.

Satan se nás velmi chytře snaží oklamat pomocí lží a zbytečného strachu. Když Jákobovi přinesli zprávu o tom, že Josef byl zabit, ponořil se do beznaděje, ačkoli to byla lež. Josef byl živ a dařilo se mu dobře, zatímco jeho otec se trápil a truchlil, protože uvěřil lži.

Jsem přesvědčen o tom, že po celém světě je hlad po Kristově milosti, a Bible to dosvědčuje. Lukáš píše, že když Ježíš kázal, tisíce lidí „přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. A ti, kteří byli sužování nečistými duchy, byli uzdraveni.“ (Lukáš 6,18) Zástupy lidí přišly, protože slyšely zvěsti o muži milosti, který by je uzdravil.

Někdy se v modlitbě obracíme k Bohu, jako by byl jakýmsi bohatým příbuzným, který nás má podporovat a dát nám vše, o co prosíme, zatímco my ani nezvedneme ruku k pomoci. Zvedáme ruce v modlitbě k Bohu … a pak si je strčíme do kapes. Očekáváme, že naše modlitby přimějí Boha pracovat pro nás, zatímco my nečinně sedíme a myslíme si: „On má veškerou moc; já nemám žádnou, tak prostě počkám a nechám ho, ať všechno udělá.“

Mnoho křesťanů si to nepřizná, ale hluboko uvnitř si myslí, že Boží milost je moc dobrá na to, aby byla pravdivá. Myslí si, že jim získala příliš mnoho svobody, a tak se drží skutků, protože jsou přesvědčeni, že je to jediná věc, která je udrží na cestě spravedlnosti.