ŽIVÁ SMLOUVA

Co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději“ (Jan 5,45)?

Mojžíš představuje zákony Staré smlouvy, kterou Izrael obdržel od Boha na hoře Sinaj. Pokud spoléháme na dodržování Božího zákona, je to Mojžíš, kdo nás obviňuje, když selžeme. Možná si říkáte: „Proč by někdo spoléhal na plnění Staré smlouvy?“ Popravdě, křesťané to dělají pořád. Děje se to, když říkáme: „Bůh mi dal příkazy, a já je musím splnit. Dodržuji jeho svaté normy.“

Takto „vkládáme svou naději do Mojžíše“. To je také okamžik, kdy naše srdce začíná být nemocné. „Naděje, která prodlévá, působí onemocnění srdce“ (viz Přísloví 13,12). Nemáme žádnou skutečnou naději, když jsme zaměřeni na naplnění zákona, protože nemáme schopnost to zvládnout.

Za těchto okolností se můžeme snažit uctívat Ježíše, ale v srdci cítíme, že něco není v pořádku; připadáme si povrchní. Uvědomujeme si, že nám něco chybí – a tím je Boží milost, která k nám přichází v Kristu, živé smlouvě. Když nás zákon obviňuje: „Nejste svatí,“ pokračujeme ve svém snažení; ale výsledek je stále stejný, a my končíme v zoufalství.

Bůh nás neobviňuje, a je pro nás klíčové, aby to bylo naším pevným základem, který spočívá ne na zákonu, obviňování či beznaději, ale na slavném, milostivém skutku samotného Boha. Když on slyší obvinění proti nám, říká Ježíši: „Zruš to.“ V tu chvíli slyšíme hlas Ducha svatého, který říká: „Neposlouchej tu lež. Byla zničena na kříži.“

Bůh nás neobviňuje. Jeho Syn nás osvobodil. Dostali jsme Ježíše; a v dobách sklíčenosti nade vším uslyšíme jeho hlas: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11) Kéž vám Bůh dá milost, abyste stavěli na tomto základě a radovali se!