MÍT DOBROU PAMĚŤ

Věřící člověk poté, co se v modlitbě k Pánu zbavil břemene, které tížilo jeho srdce, se poddá dobrotě, věrnosti a moudrosti Boží. Skutečný věřící ponechává formu odpovědi na Boží milosti a uvítá způsob odpovědi, který Bůh vybere.

David se pilně modlil za svou domácnost, a potom všechno svěřil Bohu: „I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu ve všem uspořádanou a dodrženou. Je to veškerá má spása a veškeré blaho, odjinud nevzejde nic.“ (2. Samuelova 23,5)

Ti, kdo Bohu předepisují, jak a kdy má odpovědět, ve skutečnosti omezují Svatého Izraele. Vzhledem k tomu, že Bůh nepřinese odpověď hlavními dveřmi, neuvědomují si, že přijde zadními dveřmi. Důvěřují pouze výsledkům, nikoli zaslíbením; Bůh však není vázán časem, způsobem ani prostředky, jak odpovědět. On stále činí mnohem více, než o co žádáme nebo hodláme žádat. Odpoví zdravím nebo milostí, která je lepší než zdraví. Pošle lásku nebo něco lepšího. Vysvobodí, anebo vykoná něco mnohem většího.

Touží po tom, abychom jednoduše vložili žádosti do jeho mocných rukou, veškerou svou starost uvrhli na něho a v pokoji čekali na jeho odpověď. Je tragické mít velkého Boha a malou víru v něj.

Když jsi na dně a satan ti šeptá do ucha, že na tebe Bůh zapomněl, zavři mu ústa slovy: „Ďáble, Bůh nezapomněl, to já zapomněl. Zapomněl jsem na všechna jeho minulá požehnání, jinak bych nyní nemohl pochybovat o jeho věrnosti.“

Víra by měla mít dobrou paměť. Náš spěch a ukvapená slova jsou důsledkem našeho zapomínání na předchozí Boží pomoc. Měli bychom se modlit jako David: „Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si tvé dávné zázraky! Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích.“ (Žalm 77,12-13)