Ve chvílích sklíčenosti David nemohl přijít na to, proč je tak sklíčen. Ptal se: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“ (Žalm 42,6) Davidovy otázky nebyly pochybností o Bohu, nýbrž ve skutečnosti vyjadřovaly hlubokou žízeň po Bohu: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu.“ (Ž 42,2-3) 

Hlavními posluchači Jana a jeho evangelia byli lidé řecké kultury. Proto Jan představil Ježíše jako „Slovo“, čímž odkazoval na řecký výraz logos. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ (Jan 1,1) Řekové po staletí zkoumali logos – myšlenku vyjadřující moudrost, poznání, původ a smysl života, filozofii o lidské existenci.

„Shrbený jsem, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím … Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo … Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá.“ (Žalm 38,7.9-11.14-15)

Proč Mojžíš tak zoufale usiloval o zjevení Boží slávy? Jsem přesvědčen, že důvod nalezneme v tomto verši: „Tam se budu setkávat se syny Izraele, a tak bude to místo posvěceno mou slávou.“ (Exodus 29,43) Slovo „posvěcen“ zde znamená „očištěn“. Bůh tím říkal: „Mojžíši, když mě budeš ty i lid uctívat, budu sem přicházet a setkávat se s tebou. A když ti zjevím svou slávu, očistí tě.“ 

Mojžíš žádal Boha o projev jeho přítomnosti: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost …“ (Exodus 33,13). Bůh mu odpověděl: „Má přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinout“ (Exodus 33,14).

Věřím, že pro církev a svět nikdy nebylo důležitější poznat skutečného Ježíše než právě nyní. Pod pojmem „skutečný Ježíš“ rozumím jediný zdroj, který je schopen uspokojit všechny lidské potřeby a touhy; každou touhu být milován, poznán a přijat; každou naději na život, který má hodnotu, smysl a účel.

Když byl Izrael na poušti, Bůh jim zjevoval svou přítomnost prostřednictvím oblaku. Tento oblak byl viditelným projevem Božího závazku, že bude se svým lidem. Oblak sestupoval dolů, přikrýval dnem i nocí stánek úmluvy, a vedl je. Když se oblak pohnul, pohnuli se i oni; a když zůstal stát, zůstali na místě i oni. Lidé nemuseli svolávat zasedání komise a snažit se vytvářet plány pro další cestu a budoucnost. Vložili svou důvěru do viditelného oblaku Boží přítomnosti.

Při pastorační službě se běžně setkávám s jedním problémem. Lidé, kteří sedí v mé kanceláři, protože si přišli pro radu, říkají: „Porušil jsem Boží měřítka. Hřích mi znemožňuje společenství s Pánem.“ Myslí si, že jejich hříchy způsobily, že Duch svatý od nich odlétl jako holubice, a potom se vznáší na místě, dokud si nedají srdce do pořádku.

Bůh dává zvláštní zaslíbení těm, kdo se rozhodnou ho hledat celým srdcem. Jedním z takových zaslíbení je smlouva o Boží přítomnosti.

Bůh ke své přítomnosti v našich životech připojil podmínku, kterou najdeme ve 2. Paralipomenon 15. V předchozí kapitole čteme, jak král Ása dovedl judská vojska k velkému vítězství nad milionovou armádou Kúšijců. Ása svědčil, že to byla Boží přítomnost, která rozehnala nepřátele.