DUCH SKLÍČENOSTI

„Shrbený jsem, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím … Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo … Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá.“ (Žalm 38,7.9-11.14-15)

Když si tento žalm pročítám, představuji si Davida, jak propadl beznaději. Ze všeho nejvíce ho pravděpodobně trápilo to, že nemohl pochopit, proč náhle upadl tak hluboko. Vždyť hladověl po Pánu, každý den vyléval své srdce v modlitbě. Ctil Boha a ve svých žalmech opěvoval jeho slávu. Teď ale jediné, co ve své depresi dokázal, bylo naříkat: „Pane, jsem na konci sil a nemám tušení, proč tomu tak je.“

Stejně jako mnoho sklíčených křesťanů se i David snažil přijít na to, proč se cítí tak prázdný a zlomený na duchu. Pravděpodobně znovu procházel každé selhání, hřích a pošetilý čin ve svém životě a přemýšlel: Pane, způsobily to mé bezohledné činy, že jsem tak zraněný a bez naděje?“

Nakonec David usoudil, že ho Bůh trestá a volal: „Hospodine, nekárej mě ve svém rozhořčení, v hněvu mě nekázni.“ (Žalm 38,2)

Zdůrazňuji, že David v tomto žalmu nepopisuje jen svůj vlastní stav. Popisuje něco, s čím se všichni, kdo milují Ježíše, v určitém okamžiku svého života setkají: jsou pod útokem ducha sklíčenosti, který přichází přímo z útrob pekla. Žádný křesťan si ho nepřivodí sám, ani ho neposílá Pán, a takový útok obvykle nemá nic společného s žádným konkrétním hříchem nebo selháním věřícího.

Jednoduše řečeno, duch sklíčenosti je satanovou nejsilnější zbraní proti Božím vyvoleným. Nejčastěji ho používá k tomu, aby se nás snažil přesvědčit, že jsme si sami přivolali Boží hněv tím, že nedodržujeme jeho svaté standardy. Ale apoštol Pavel nás vybízí, abychom neupadli do ďáblovy pasti: „Nenechme se oklamat satanem – jeho úmysly nám přece nejsou neznámé.“ (2. Korintským 2,11)