Chtěl bych s vámi sdílet jednoduchý princip, který je mocný a přitom se často na něj zapomíná nebo jej zanedbává: silná a zářící rodina je ta, jejíž členové jsou radostní a umí se spolu smát.
Chtěl bych vyzdvihnout duchovní dar radosti. Písmo nám říká „I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál“ (Kazatel 8,15).
Duch svatý v nás přebývá, aby nám zjevoval, co je pravé a co je falešné. Hovoří tichým, jemným hlasem v srdci. Mnoho našich svatých předků věřilo v práci Ducha v nitru věřících. Často kázali o „vnitřním svědectví“. Už neslyším často kázat tuto pravdu. Ve skutečnosti ji ve většině církví prakticky neslyšíme.
Stalo se vám někdy, že vám přítel nebo někdo blízký řekl z ničeho nic: „Zlobíš se na mě? Udělal jsem něco špatně?“
Jednoduše jsi potichu, zahloubaný v myšlenkách. Odpovíš: „Ne, nejsem naštvaný. Neudělal jsi nic, čím bys mi ublížil. Jenom jsem zůstal potichu.“
Ale on tlačí na tebe a říká: „Řekl jsem něco špatného?“
„Ne, nic jsi neřekl. Všechno je v pořádku,“ odpovíš.
Nakonec, abys toho člověka přesvědčil, obejmeš ho. „Podívej, miluji tě! Nejsem na tebe naštvaný. Ale jestli v tom budeš pokračovat, rozčílíš mě!“
Bůh má tolik, že chce dávat. „Vyzkoušejte mě takto, praví Hospodin zástupů, zdali vám neotevřu nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání, že prostor pro ně nebude stačit“ (Malachiáš 3,10). Bůh stojí v plné zásobárně a říká: „Jsem milující Bůh a rád dávám, ale jen málokdo ode mne dostává. Nenechávají mě prokázat lásku a moc!‘
Samozřejmě máme děkovat Bohu za vše, co již udělal a dal, ale nemáme se s tím spokojit a myslet si, že je to už dost.
Ti, co znají Boha, se naučili rozeznávat jeho hlas. Věřím, že jsou 3 podmínky k tomu, abychom mohli slyšet Boží hlas:
1. Neotřesitelná jistota, že Bůh chce s vámi mluvit. Musíte být plně přesvědčeni a jisti, že opravdu chce, abyste znali jeho hlas, abyste mohli plnit jeho vůli. To, co vám Bůh řekne, vždy bude v souladu s jeho Slovem.
Jedno z Božích jmen zapsaných v Písmu je Jehovah-Nissi. To znamená - Bůh, jenž poskytuje, jenž je pavézou, jenž pozvedá, jenž naplňuje radostí. Je úžasné, kolik významů má jedno slovo.
Hebrejské slovo nissi se používalo na židovských svatbách. Když měli ženich s nevěstou svatební hostinu, všichni hosté přiměli novomanžele, aby si sedli na dvě židle, potom ty židle zvedli a chodili po místnosti a nesli ženicha a nevěstu. Tomu zvednutí židlí se říkalo nissi.
Bratr David Wilkerson vyprávěl jednu z nejfantastičtějších historek. Šlo o 82letou ženu, která žila sama v jedné z newyorských čtvrtí. Jednou v noci uslyšela, jak někdo začal bušit na vchodové dveře.
V Exodus 33 čteme, že Mojžíš neznal plně Boha, ale Bůh chtěl Mojžíšovi dát větší zjevení své slávy a přirozenosti. Toto odhalení bylo daleko více než přátelství nebo blízký vztah. Bůh chce, aby ho lidé takto znali.
Téma díkůvzdání mi přišlo na mysl nedávno, v době, kdy jsem prožíval velké těžkosti. Naše církevní budova právě potřebovala větší investice. Taky problémy lidí narůstaly. Vypadalo to, že každý, koho jsem znal, procházel těžkostmi a já jsem cítil břemeno toho všeho.
Šel jsem do své kanceláře, posadil jsem se a litoval se. Začal jsem si stěžovat Bohu: „Pane, jak dlouho mě ponecháš v tomto ohni? Jak dlouho se musím modlit za všechny tyto věci a čekat než něco uděláš? Kdy mi odpovíš, Bože?“
Když Izraelci procházeli zkouškami, měli skutečně uprostřed všeho vyjádřit vděčnost a vzdávat díky? Když byli obklíčeni a byli v beznadějné situaci, skutečně Bůh očekával, že budou reagovat radostně?
Naprosto! To bylo tajemství, jak se dostat z potíží. Víte, Bůh od nás v době zdrcujících problémů a zkoušek něco chce. Chce, abychom mu uprostřed toho všeho přinesli oběť díkůvzdání!