Když Bůh říká: „Věř,“ požaduje něco, co je mimo rozum. Víra je naprosto nelogická, samotná definice víry má co do činění s něčím nerozumným. Písmo říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Židům 11,1) Jednoduše řečeno: „Neexistuje hmatatelná podstata víry, žádné viditelné důkazy.“ Přesto jsme vyzváni, abychom věřili.

V posledních dnech bude Ježíšova církev mnohem slavnější a vítěznější než kdykoli předtím. Kristovo tělo nebude chřadnout ani slábnout. Ne, jeho církev odejde v záři moci a slávy a bude jásat nad uchvacujícím zjevením Ježíše, které si nikdo nedovede ani představit.

Nemyslím si, že kdokoliv z nás dovede pochopit velký konflikt právě zuřící v duchovním světě. Také si neuvědomujeme, že satan je odhodlaný zničit všechny věřící, kteří se pevně rozhodli upnout svá hladová srdce na Krista.

Na křesťanské cestě, jakmile překročíme pomyslnou hranici a rozhodněme se poslouchat Boží slovo a cele se odevzdáme Ježíši, stáváme se hrozbou pro království temnoty a hlavním cílem démonických mocností a sil. Svědectví každého věřícího, který se obrátil celým srdcem k Pánu, zahrnuje náhlý nápor zvláštních a intenzivních potíží.

Když mluvíme o obnovení pravého významu Vánoc, jde o více než křesťanské koledy či jesličky na veřejnosti. Kdo si uvědomuje, že můžeme mít jesličky na okresním úřadě a koledy na promenádě, a přesto jsme stále pohanský národ? V našem národě se toho musí změnit mnohem více, a to nejen navenek, ale i uvnitř.

Znám lidi, kteří chtějí dary uzdravování, prorokování a zázraky, aby mohli být slavní, dostat pozvání na různá místa a získat pěkné honoráře. Nejde jim o uctívání Boha. Nejde jim o službu druhým lidem, jejich růst a vzdělávání.

Vím, jaké to je, když Bůh mlčí a já neslyším jeho hlas. Prošel jsem obdobími naprostého zmatku bez zjevného vedení, kdy tichý hlas za mnou utichl. Byly doby, kdy jsem neměl nablízku žádného přítele, který by mé srdce uklidnil slovem rady. Všechny mé zkušenosti s Božím vedením z dřívějška nefungovaly a já zůstal v naprosté tmě. Neviděl jsem cestu a dělal jsem chybu za chybou. Častokrát se mi chtělo zoufale křičet: „Bože, co se stalo? Nevím, kterým směrem se vydat!“

Většina z nás se modlí jako David: „V den mého soužení neskrývej přede mnou svou tvář, nakloň ke mně své ucho. V den, kdy volám, mi rychle odpověz!“ (Žalm 102,3) Hebrejské slovo pro „rychle“ naznačuje „hned teď, pospěš si, udělej to právě v tu hodinu, kdy tě volám!“ David říkal: „Pane, vkládám do tebe důvěru, ale prosím, pospěš si!“

Protože tě Bůh miluje, chce tě očistit. To je zkušenost všech, kteří se k němu v pokání obrátili. Můžeš cítit Boží šípy v duši kvůli minulým a současným hříchům, ale pokud máš kající srdce a chceš se odvrátit od chyb, můžeš k němu volat. On je láska. Nepocítíš jeho hněv tak jako pohané, ale spíše pocítíš prut v jeho milující ruce.

Když víš, že ses dostal až na dno, je čas hledat Pána v pokoře, v pokání a ve víře.

Jednou večer během modlitebního setkání mi Bůh o naší církvi řekl něco, co jsem vůbec nečekal. Pán mi zašeptal: „Tato církev potřebuje léčbu šokem! Příliš mnoho lidí se stalo spokojenými a samolibými. Cítíte se v bezpečí před větry a vlnami falešných nauk, které se převalují přes zemi, ale nejste připraveni na to, co přijde!“

Milovaní, mít svědectví Ducha je otázkou života a smrti. Pokud v těchto posledních dnech nemáte svědectví Ducha svatého, nepřežijete. Podlehnete duchu Antikrista, který přichází.

Historie nám říká, že hora, na kterou Abraham vzal Izáka, byla v zemi, kterou vlastnil král jménem Melchisedech. Byl to král Sálemu, král pokoje. Abraham se s ním již dříve setkal, ale pak jde znovu na horu v zemi muže, který vládl v Sálemu. Abraham nazval toto místo „Hospodin opatří“.