„Tehdy ho ďábel vzal do svatého města, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“

Když Ježíš stál na nejvyšším vrcholku chrámu, satan mu našeptával: „Pojď, skoč! Jsi-li opravdu Syn Boží, Bůh tě zachrání.“

Bůh nám dal neotřesitelné zaslíbení pro život na Zemi. Když se nepřítel naší duše snaží nás přemoci, říká: „Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji:‚Hle, jsem zde.‘“ (Izajáš 52,6) Jinými slovy, Bůh říká: „Až budeš v nejtěžší zkoušce, přijdu a promluvím k tobě. Uslyšíš mě, jak říkám: ‚To jsem já, Ježíš, tvůj spasitel. Neboj se.‘“

Když nás Bůh vyzývá, abychom uskutečnili nějaký sen nebo prošli složitou životní situací, naše vnitřní pochybující já nám říká: „Tuto řeku nedokážeš překročit. Je to nemožné. Ke zdárnému uskutečnění nemáš potřebné prostředky. Ne že by to byl špatný nápad, jen zatím nenastal ten správný čas. Počkej na příhodnější chvíli. Udělej to, ale teď ještě ne.“

I když prožíváme těžké časy nebo čelíme nedostatku zdrojů, i když se načasování nezdá ideální, stále platí toto: Říct Bohu „udělám to později“ je stejný projev neposlušnosti jako říct Bohu „Ne.“

V minulosti někteří z takzvaných televizních evangelistů hučeli do lidí, aby z nich vytáhli peníze. Kdyby je sledoval člověk závislý na drogách, udělal by si o nich zdravý úsudek ve smyslu: „Děláte si ze mě legraci? On se mne přece pokouší obalamutit.“ Ale mnozí křesťané u stejného pořadu podepisují šeky a říkají: „Na koho ho mám vystavit?“ Nemělo by tomu tak být, ale přesto se to často stává.

Bůh vzal malý izraelský národ a izoloval jej v poušti. Umístil je do školy a zkoušel je, aby z nich vytvořil lidi, kteří mu budou důvěřovat bez ohledu na okolnosti. Chtěl, aby Izrael svědčil: „Dokážu projít jakoukoli zkouškou, jakoukoli obtíží, dokonce i těmi, které přesahují mé schopnosti. Jak? Vím, že můj Bůh je se mnou v každé zkoušce. Vždy mě jimi provede.“

Nikdo na zemi vás nemůže umístit do služby. Ze semináře můžete obdržet diplom, můžete být vysvěcen biskupem nebo pověřený denominací; ale apoštol Pavel odhaluje jediný zdroj jakéhokoli pravého povolání ke službě: „Děkuji tomu, který mne posilnil, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za spolehlivého a ustanovil ke službě“ (1. Timoteovi 1,12).

Spokojenost byla v Pavlově životě mnohokrát zkoušena. Bůh o Pavlovi řekl, že si ho mocně použije: „On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Sk 9,15). Když Pavel obdržel toto pověření, „hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží“ (Sk 9,20).

Vzdát se, kapitulovat. Co vám to říká? V doslovném překladu to znamená „vzdát se něčeho ve prospěch jiné osoby“. Znamená to také zříct se něčeho, co vám bylo přiděleno. Může jít o váš majetek, moc, cíle nebo dokonce i život. Křesťané dnes hodně slyší o odevzdaném životě, ale co to přesně znamená?

Skeptici nám rádi vstupují do života a říkají věci jako „Líbí se mi tvá vize a nadšení, jsi skvělý. Ale proč bys měl riskovat? Některým lidem se to nebude líbit a budou na tebe reagovat negativně. Pravděpodobně se někdo na tebe rozzlobí a někoho urazíš. Proč bys to měl dělat?“

Proč dávat polovinu peněz chudým, když tvá rodina říká: „To je hloupost?“ Proč máme vytrvat v tom, k čemu nás Bůh povolal, i když můžeme vyvolat hněv skeptiků kolem nás? Proč?

Tempo moderního života je tak zběsilé! Mezi prací, školou, církví, domácími pracemi, pochůzkami, domácími úkoly, sportem, iPadem, Instagramem, Twitterem, Facebookem, Netflixem atd. nezbývá už mnoho času na vzájemné rozhovory v rodině. Od pondělí do neděle život běží rychlostí sto mil za hodinu a tak často dáváme jen rychlé pokyny jako „Ukliď si pokoj.“