Spokojenost byla v Pavlově životě mnohokrát zkoušena. Bůh o Pavlovi řekl, že si ho mocně použije: „On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Sk 9,15). Když Pavel obdržel toto pověření, „hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží“ (Sk 9,20).
Pavel nespěchal na to, aby viděl, jak se toto pověření za jeho života naplní. Byl si vědom toho, že má nezpochybnitelné zaslíbení od Boha a toho se držel. V danou chvíli byl ochoten sloužit, kde zrovna byl: svědčil věznitelům, námořníkům nebo skupince žen na nábřeží řeky. Byl pověřen obrovským úkolem kázat Krista po celém známém světě, přesto věrně o Něm svědčil osobně i jednotlivým lidem.
Pavel nežárlil na mladší muže, kteří ho předběhli. Zatímco on seděl ve vězení, oni cestovali po světě a získávali Židy i pohany pro Krista. Zvenku se k němu donesly zvěsti o zástupech, které se rozhodly následovat Krista a které k Pánu přivedli muži, se kterými měl Pavel rozepře kvůli evangeliu. Pavel se na ně nehněval. Věděl, že ten, kdo se poddá Kristu, ví, jak se uskromnit i jak žít v době hojnosti. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ (1. Timoteovi 6,6-8)
Pokud by Pavel žil dnes, lidé by mu vytkli: „Jsi už na sklonku života. A přesto nemáš nic našetřeno, nemáš žádné investice, které by ti vynášely. Máš tak akorát náhradní oblečení.“ Vím, co by jim Pavel odpověděl. Vždyť napsal: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“ (Římanům 8,18-19)
Kéž můžeme říci s Pavlem: „Získal jsem Krista. Jsem vítěz! Našel jsem převzácnou perlu. Ježíš mi dal schopnost vzdát se všeho. Všeho jsem se tedy vzdal a teď mě čeká koruna. Mám už jediný cíl: vidět Krista tváří v tvář.“