Posledních několik dní jsem přemýšlel o žalmech 142 a 143. Zajímalo mě, čím procházel král David, když řekl: „Když můj duch ve mně umdlévá, ty znáš moji stezku. Na cestě, kterou kráčím, mi nastražili past. Pohleď napravo a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, nikdo se nestará o moji duši.“ (Žalm 142,4-5)

David skutečně volal k Hospodinu: „Věnuj pozornost mému bědování, vždyť jsem velmi zubožený … Vyveď mou duši z vězení“ (Žalm 142,6-7).

Chci ti připomenout, že bitva, které čelíš, není tvojí bitvou, ale Boží. Pokud jsi Boží dítě, můžeš si být jist, že satan bude proti tobě běsnit.

Nedávno ke mně přišla jedna křesťanka s poněkud emotivním výrazem a zeptala se mě, jestli jsem slyšel nejnovější zprávy o nepokojích v Pákistánu. „Věřil bys tomu, co se děje?“ zeptala se. „Každý den jsou jen špatné zprávy. Pákistán má jaderné zbraně. Teroristé by mohli převzít vládu a nějaký šílený ajatolláh by nás mohl zavléct do jaderné války.“ Zavrtěla hlavou a řekla: „Opravdu se bojím. Věci se vymykají kontrole.“

Možná máte pocit, že jsou před vámi zamčené dveře. Takové zavřené dveře můžou být různé - problém, těžká situace, nevyslyšená modlitba. Může to být krize, kterou může vyřešit jen zázrak. Nevím, co jsou ty vaše zamčené dveře, ale je to něco, za co se modlíte, a přesto všechna snaha selhává. Dveře se prostě neotevírají.

Mnohým křesťanům se zdá, že okna i dveře nebe jsou zavřené. Nebesa se zdají být jako mosaz a oni dosud nedostali odpověď na vroucí modlitby a volání k Pánu.

Vím, jaké to je, když slyšíte Boží zaslíbení, že budete mít vítězný život, a pak vidět, že se to neplní. V takových chvílích jsem se cítil poražený, zdrcený, přemožený nepřítelem.

Jeremiášovi bylo jen asi 20 let, když mu Bůh dal prorocké povolání. Povolání přijal v mládí, stejně jako mnozí z nás, aniž by věděl, co ho v následujících letech čeká. Věděl jen to, že má blízký vztah s Bohem. Svůj život vydal Pánu. Říkal: „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň.“ Byl odhodlán sloužit jako prorok.

Mám poselství pro ty, kdo procházejí bolestivou a zdrcující situací. Nehovořím k těm, kteří si nyní užívají čas odpočinku od trápení, neprožívají bolest nebo smutek. Díky Bohu za klidné období odpočinku.

Chtěl bych vám předat pár slov povzbuzení ze Žalmu 13.

Král David napsal: „Jak dlouho ještě, Hospodine? Zapomeneš na mě navěky? Jak dlouho ještě budeš ukrývat přede mnou svou tvář? Dokdy se budu muset radit jen se svou duší a v srdci mít každého dne žal?“ (Žalm 13, 1-2) Zní to, jako by David měl pocit, že ho Bůh nechal trpět a každý den se budit s černým mrakem, který nad ním visel. Jednu David ze zoufalství řekl: „Bože, bude tento pocit izolace trvat navždy? Kdy mi odpovíš na modlitby?“

Mnozí potřebují jemný dotek Ježíše. Když Pán sloužil tady na zemi, uzdravoval a obnovoval postižené jednoduše tím, že se jich dotkl. Když se Ježíš dotkl Petrovy tchyně, opustila ji horečka (Luk 4,38-40). Dotkl se rakve mrtvého dítěte a jeho tělo obživlo. Dotýkal se očí slepých lidí a oni mohli vidět. Dotkl se ucha hluchého a on potom slyšel. Zástupy přinášely nemocné a nemohoucí a Ježíš se každému z nich věnoval, dotýkal se jich a uzdravoval je: „Tehdy k němu přinesli malé děti, aby na ně vkládal ruce a modlil se“ (Matouš 19,13). Ježíšův jemný dotek změnil vše.

Duch svatý mě přiměl, abych si přečetl Exodus 12. Zde je zpráva o vysvobození Izraele z Egypta.

Zárubně každého izraelského domu byly natřeny krví beránka. To mělo chránit Boží lid před andělem smrti, až půjde okolo. Když přišel určený den, ze zajetí vyšlo množství Izraelitů, asi 600 000 mužů plus ženy a děti. „Toho dne … vyšly všechny Hospodinovy zástupy z Egypta.“ (Exodus 12,41)