Stalo se vám někdy, že vám přítel nebo někdo blízký řekl z ničeho nic: „Zlobíš se na mě? Udělal jsem něco špatně?“
Jednoduše jsi potichu, zahloubaný v myšlenkách. Odpovíš: „Ne, nejsem naštvaný. Neudělal jsi nic, čím bys mi ublížil. Jenom jsem zůstal potichu.“
Ale on tlačí na tebe a říká: „Řekl jsem něco špatného?“
„Ne, nic jsi neřekl. Všechno je v pořádku,“ odpovíš.
Nakonec, abys toho člověka přesvědčil, obejmeš ho. „Podívej, miluji tě! Nejsem na tebe naštvaný. Ale jestli v tom budeš pokračovat, rozčílíš mě!“
Milovaní, takto často zacházíme s naším nebeským Otcem. Na konci dne jdeme do své tajné komůrky a říkáme: „Podívejme se, jak jsem dnes Ježíše zarmoutil? Co jsem udělal špatně? Co jsem zapomněl udělat? Jsem tak špatný, nechápu, jak mě může milovat. Pane, odpusť mi ještě jednou. Jednoho dne budu tak poslušný, že pro tebe bude snadné mě milovat.“
Bůh je tu neustále a chce tě obejmout. Chce ti ukázat, jak moc tě miluje, a chce, aby sis odpočinul v jeho lásce. Když se marnotratný syn vrátil domů, byl znovu přivítán v domě svého otce. Dostal nové roucho, jedl u otcova stolu a bylo mu plně odpuštěno. Jediné, co tento syn věděl, byla jistota otcovy lásky. Věděl, že jeho otec ho bude snášet, pracovat s ním a milovat ho. Takový je k nám náš nebeský Otec.
Bez ohledu na to, jak daleko jsme se vzdálili od Otce, máme vždy možnost se vrátit. Musíme věřit slovům: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích. V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za syny ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ (Efezským 1,3–6)
Bůh čeká s nataženýma rukama, aby objal všechny, kdo přijmou jeho lásku a vrátí se k němu.