Kristus řekl, “Přišel jsem do tohoto světa z jednoho důvodu — abych zasáhl a zachránil ztracené duše!” Přesto toto nebylo jen poslání Ježíše; on to také učinil naším posláním.

Ve 31. kapitole Izajáš kreslí dokonalý obraz marnosti pokusu bojovat s nepřítelem svou vlastní silou. Myslím si, že tato kapitola je příkladem neúčinnosti našeho pokusu dnes zvítězit nad žádostivostí, špatnými zvyky, sužujícími hříchy při spoléhání se na lidské představy a pomoc.

Žalmista píše o nádherném tajemství, jak se těšit z naplněného a radostného života: “Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který chodí ve světle tvé tváře” (Žalm 89:15). Hebrejské chápání tohoto verše, “Ti, jimž byl zjeven radostný zvuk, se budou každodenně probouze pokojní, silní a šťastní. Jejich život bude naplněn radostí z vycházejícího slunce.”

Zkrátka nám žalmista říká, “Existuje určitý radostný zvuk, který ma natolik silný význam, že je samotným základem vítězného života. Jestliže ten zvuk znáte a rozumíte mu, budete proměňováni od slávy ke slávě.

Ježíš řekl křesťanům v Efezu — církvi založené na Božím učení apoštola Pavla — že ztratili první lásku (viz Zjevení 2:4).

Když Ježíš použil tato slova “první láska” neměl na mysli nezralou lásku, kterou jsme měli po znovuzrození. Spíše mluvil o výhradní lásce. Říká, “Kdysi jsem byl na prvním místě ve tvém srdci, ale teď jsi dovolil, aby jiné věci zabraly mé místo.”

 Je důležité si všimnout, že první hřích ze všech hříchů, které Ježíš zmiňuje v sedmi novozákonních církvích v Asii, je ten, který ho zraňuje nejvíce: ztráta lásky k Němu samotnému. 

“V tom čase kráčeli Petr s Janem vzhůru do chrámu, v modlitební hodinu, devátou hodinu. A muž chromý od narození … požádal o almužnu … Ale Petr řekl: ‚Zlato, ani stříbro nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď‘ … v tom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit“ (Skutky 3:1-2, 6-8).

Petr a Jan byli právě o letnicích naplněni Duchem Svatým a viděli více zázraků, než kdykoli před tím.

Jak reagujeme na vyvržence naší společnosti? Jak se naše kultura staví k chudým, závislým, alkoholikům, členům zločineckých band, homosexuálům, pacientům s AIDS a k hříšníkům vůbec? Ještě důležitější otázka je: jak se k nim staví Církev jako tělo Kristovo? Díváme se na ně jako na lidi, kteří potřebují pomoc, ztracené a hledající východisko ze svého zoufalství a otroctví? Nebo předstíráme, že neexistují? Držíme si je z dosahu našeho zraku, někde daleko od našich očí, abychom se jimi nemuseli zabývat?

Žalmista Asaf, který napsal 73 žalm, byl blízkým přítelem krále Davida.  Muž čistého srdce, který věřil v Boží dobrotu, začal svůj projev v tomto žalmu slovy: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ (Žalm 73:1). Jinými slovy: „Bůh byl ke mně dobrý, protože mi daroval čisté srdce.“ Ale hned v následujícím verši tento vzácný muž vyznává: „Avšak moje nohy málem odbočily, málem jsem upadl do hříchu.“ Proč to Asaf prohlašuje?

Někteří křesťané jsou neustále přemáháni strachem. Někteří jsou stále sklíčení, zatímco jiní se utápějí ve vině a strachu, že nikdy nezvítězí nad hříchem. Bojí se, že ztratí práci, zdraví, rodinu. Nemají žádný pokoj, radost nebo odpočinutí. To je situace, kdy slyším Ježíše se ptát: “Jsem s vámi tak dlouho a stále nerozumíte? Ještě pořád neznáte Boha jako svého Otce?

Z blízkého vztahu s Kristem musí nutně přijít zjevení, že máte Otce v nebi, který vám velmi pečlivě ukázal kým je a kým pro vás touží být!

Většina dnes žijících křesťanů by si ráda myslela, že jsou stejně jako Ježíš “pohnuti slitováním.” Po dobu, kdy byl Ježíš na zemi, byl ztělesněním Božího slitování. V Bibli se často píše, že Ježíš byl “pohnut slitováním”, když viděl trpící. A když se tak dělo v prvním století, jak velký zármutek musí být v srdci našeho Pána dnes.

Bible nám říká, “Jeho slitování, jež nekončí” (Pláš 3:22). “Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný” (Žalm 86:15).

Ve Starém zákoně Boží děti jen občas a letmo spatřovaly Boha jako otce. David říká, "Jako je otec k dětem laskavý, tak je laskavý Hospodin k těm, kdo ho ctí!" (Žalm 103:13). Izaiáš nazval Boha "Otcem věčnosti" (Izaiáš 9:5) a Jeremiáš o Něm napsal "... "budeš mě nazývat 'Otče'" (Jeremiáš 3:19)