“Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. . . . „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.” (Jan 10:12, 14-15, NLT).
Když můj otec odcházel z tohoto světa, odcházel zpívaje chvály Ježíši.
Až ke konci svého života se zřekl čarodějnictví, satana a přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Moje matka jej před Jeho smrtí přivedla k Pánu a nyní tak oba dva společně v nebi tančí na zlatých ulicích, vyhřívají se v Boží slávě a radují se ze svého nového věčného domova s Bohem. Když zavřu oči, tak je téměř mohu slyšet, jak vykřikují chvály svému Králi – svému Spasiteli - svému nádhernému Zachránci.
Kristus viděl věci, které si v Jeho církvi zasloužily pozornost. Dal instrukce Janovi, aby zapsal Jeho slova a poslal je sedmi "andělům" církví. To je odkaz na Jeho služebníky, kteří jsou nazvání hvězdami v Jeho ruce (podívej se na Zjevení 1:16). Říká Janovi: "Miluji tyto služebníky. Já jsem je povolal a pomazal a teď jim ty máš doručit Moje slova."
Coby pastor se musím zajímat o to, jaké by to bylo, otevřít takový dopis od Jana? "Pastorovi církve v New Yorku: Toto praví Pán ohledně tvého sboru." Teď si představte, co těchto sedm služebníků cítilo.
Kristus svou Církev miluje. Dal za ni svůj život a sdělil nám, že brány pekla ji nepřemohou (viz Matouš 16:18). Samotný Ježíš je úhelným kamenem této Církve a Písmo nám říká, že v Církvi přebývá Ježíšova sláva a moudrost. O Letnicích seslal svého Ducha svatého, aby založil Církev, a obdařil ji pomazanými služebníky – pastory, učiteli, apoštoly, proroky a evangelisty – aby ji zbudoval (viz Efezským 4:11-12).
Když jsme uprostřed zkoušky, musíme odklonit náš pohled od problémů. V takových časech musíme sami sebe povzbudit, říkajíc si, „Můj Bůh dokáže cokoliv – a On na mě nezapomněl. Má na mě upřené své oči, když se prokousávám touto těžkou zkouškou. A vím, ať věci vypadají sebeděsivěji, že On má vše pod kontrolou. Nikdo a ani žádná moc nemůže změnit plány, jaké On pro mě má.“
Někteří křesťané hledají pomoc v každodenních maličkostech. Dejme tomu rozhodnutí, jakou si koupit značku zubní pasty, ale Bůh by vám na to odpověděl: „Hlavní je, abyste si je čistili každý den.“ Existují věci, na které nepotřebujeme Jeho explicitní vodítko, protože o nich víme, že je třeba je činit – tohle se dočteme ve Slově.
Líbí se mi přemrštěná představa Ježíše, Dobrého pastýře, jak bere na svá ramena jehně a odnáší je do bezpečí. Miluji příběh o tom, jak Kristus nasytil hladové zástupy chlebem a rybami. A žasnu při pohledu na něho, když vstal živý z hrobky za ranního vzkříšení!
Existuje však jedno znázornění Ježíše, které se zdá, že se k němu, po pravdě řečeno, nehodí. Rád bych věděl, proč je Bůh vložil i do Bible.
Izajáš předpověděl, že Satan bude poražen. Také viděl, jak Hospodin svrhl moc a pýchu hříšných knížectví. „Ruka Hospodinova spočine na této hoře, ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje“ (Izajáš 25,10).
Izajáš to řekl jasně: Satanova porážka se odehraje na hoře, na místě modlitby a uctívání, kde se zjeví Kristova přítomnost. Moáb byl tehdejší nepřítel Izraele. Stal se ale symbolem reprezentujícím vše, co bylo ďábelské a satanské.
V nadcházejících dnech se mnoho lidí dostane do přítomnosti Krista a Jeho moci. Ti, kdo se k Němu plně navrátí - kdo vyznají hříchy, odpustí a ponoří se do modlitby a Jeho Slova - zažijí, že všechny jejich slzy se promění v radost. Všude na světě už tečou řeky slz těch, kdo už byli vysvobozeni. Po staletích v satanských poutech jsou z nich lidé uvolňováni a pláčou slzy pokání a chvály svému Zachránci.
Na této hoře odstraní závoj všechny lidi halící, roušku kryjící všechny národy“ (Izaiáš 25, 7).
Tento verš obsahuje dvě úžasná proroctví. První z nich se týká Židů. Rouška, o které zde Izaiáš mluví, je duchovní slepota, která halí srdce Židů už od dob Mojžíšových. O této slepotě hodně píše i apoštol Pavel: