Co vyvolává soudní spory? Proč Boží služebníci, jimž osobně bylo tolik odpuštěno, ubližují svým bratřím a odmítají se s nimi stýkat? Lze to vysledovat zpět až k nejvíce zarmucujícímu hříchu, jaký je jen možný: k pohrdání dobrotivostí Boží.
Ježíš říká: „Každou mou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (Jan 15:2).
Jsou očišťováni křesťané nesoucí ovoce? To většina z nás při službě Bohu neočekává. Hluboko ve svém srdci očekáváme, že budeme odměněni. A není to snad správné?
Podle posledních studií bude v roce 2020 islám největším náboženstvím v Norsku a všech skandinávských zemích. Pokud je to pravda, můžeme očekávat, že se během dalších několika let stane islám v Norsku i státním náboženstvím. To se totiž v minulosti stalo ve všech státech, kde se islám takto rozvinul.
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2,4).
Co myslí Pavel tím, když říká, že někdo pohrdá bohatstvím Kristovy dobroty? Slovo pohrdá zde znamená: „Nemyslí si, že je to možné“. Jinými slovy, tento věřící říká: „Taková milost a takový soucit není možný. To nedokážu pochopit.“ Nepasuje to do jeho pojetí víry. Takže místo toho, aby to přijal, se v mysli staví proti tomu.
Přehlédl v podobenství z Matouše 18:23-35 král hřích svého služebníka? Podíval se na jeho dluh a pak jej pouze prominul? Ne, vůbec ne. Skutečnost je taková, že svým odpuštěním vložil král na tohoto muže nelehkou zodpovědnost, zodpovědnost větší než břemeno jeho dluhu. Vskutku, tento služebník nyní dlužil svému pánovi více než kdykoli předtím. Jak to? Byl zodpovědný odpustit druhým a milovat je stejně, jako to král udělal pro něj.
Ježíš nám ukázal na podobenství v Matoušovi 18:23-35 příklad věřícího, obdarovaného služebníka, který je náhle odhalen jako největší ze všech dlužníků. Je tu kdosi, kdo je nehodný, plný špatných motivů, vůbec si nezaslouží slitování. Přesto mu jeho pán upřímně a svobodně odpouští – právě tak, jako to Ježíš udělal pro tebe a pro mě.
Dovolte, abych tu krátce promluvil o pokání. Tento pojem je často definován jako „obrat“. Mluví se o udělání čelem vzad, obratu o 180 stupňů od dřívějších způsobů. Také se o pokání říká, že má být doprovázeno zbožnou lítostí.
Když přišlo do Jeruzaléma probuzení, promluvil k apoštolu Filipovi anděl a poslal ho do pouště Gaza, aby se tam setkal s etiopským dvořanem jedoucím v kočáře. Filip zjistil, že tento muž čte nahlas z knihy Izajáše, a tak se ho zeptal: „Rozumíš tomu, co čteš?“ (Skutky 8:30).
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15:1).
Když o sobě Ježíš hovoří jako o „pravém“ vinném kmeni, říká nám více než přesné informace. „Pravý“ je zde užito ve smyslu „pravý přítel“ - znamená skutečný, ryzí, spolehlivý, ochotný pomoci.
Nemáme žádný lepší příklad, jak Bůh mocně jedná ve městě, než je ten ve Skutcích 11:20 - 21:"Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali Pána Ježíše. A Pánova ruka byla s nimi; veliký počet lidí uvěřil a obrátil se k Pánu."
V osmé kapitole Markova evangelia Ježíš znovu nasytil zástup - tentokrát čtyřtisícový - sedmi bochníky chleba a několika rybami. A znovu učedníci posbírali několik košů nalámaných kousků, které zbyly. (Marek 8:5-8). Ale Kristus poznal, že učedníci stále nepochopili jeho moc činit zázraky a tak se jich zeptal, "Ještě máte tvrdé srdce?" (Marek 8:17)