Většina dnes žijících křesťanů by si ráda myslela, že jsou stejně jako Ježíš “pohnuti slitováním.” Po dobu, kdy byl Ježíš na zemi, byl ztělesněním Božího slitování. V Bibli se často píše, že Ježíš byl “pohnut slitováním”, když viděl trpící. A když se tak dělo v prvním století, jak velký zármutek musí být v srdci našeho Pána dnes.
Bible nám říká, “Jeho slitování, jež nekončí” (Pláš 3:22). “Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný” (Žalm 86:15).
Slitování je více nez pouhý soucit nebo lítost, znamená to více než plakat nebo pocítit emoce a více než vystoupit proti zlu, které je v pozadí hrozných zločinů. Slitování znamená lítost a smilování spojené s touhou věci změnit. Opravdové slitování nás motivuje k činu.
Takové slitování nám Ježíš názorně ukazuje v Evangeliích. Jednou odešel na pusté místo, aby se modlil. Když zástupy zjistily, kde je, šly za ním a v zoufalství k němu přinesly chromé, slepé, mrtvé a posedlé démony. A co udělal Ježíš? Bible nám říká, “Když vystoupil, uviděl zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné” (Matouš 14:14). To je příklad slitování!
Vadilo by Ježíši naše moderní uvažování, že mohl shromáždit učedníky na setkání výboru nebo se pokusit problémy analyzovat. Nebo by řekl, “Jsem velmi unaven a chci hovořit se svým Otcem. Cítím vaši bolest a budeme se s učedníky za vás modlit. Teď jděte v pokoji.”
Ježíš však udělal víc. Jeho pocity lítosti a soucitu ho přiměly k činu. Řekl, “Udělám vše, co mohu, abych to změnil.”
Kéž střežíme svá srdce, aby se nestala necitelnými a nepřivykla problémům lidí okolo nás.