Znáte nějakého otce, který přestal mluvit se svým synem? Dříve si možná byli blízcí, ale v hádce si ublížili tvrdými slovy a od té doby spolu nepromluvili. Nebo možná znáte manželský pár, který jen zřídka spolu komunikuje a neužívá si společnosti jeden druhého.

Tyto osoby mají mezi sebou vztah, ale nemají jedna s druhou společenství.

Znovuzrození je často spojeno s velkými emocemi, neboť je to něco nového a neuvěřitelně zvláštního. Jak úžasné je být osvobozen od hříchu a otroctví a vstoupit do nového života v Kristu.

Náš duchovní růst je jako dítě, které se učí chodit. Je vzrušující, když dítě dělá své první kroky, je u toho spousta povzbuzování a jásotu. Ale brzy poté, co začne samo chodit, přestane být středem pozornosti. A když začne trhat kytky a dělat nepořádek po celém domě, musí začít být kázněno, i když jemně, a to už přestává být tak vzrušující.

Křesťané, kteří zanedbávají modlitbu, si neuvědomují, v jakém nebezpečí se ocitají. Možná chcete oponovat: „No a co, že se někteří křesťané nemodlí? Jsou stále věřící – je jim odpuštěno a jdou do nebe.“

Náš nebeský Otec ví, že žijeme ve velmi uspěchané době, s velkými požadavky na náš čas a energii a křesťané jsou stejně tak zaneprázdnění mnohými aktivitami jako kdokoliv jiný. Přesto nemůžu uvěřit, že by Bůh bral naše odmítání Jeho blízkosti na lehkou váhu, vždyť za to zaplatil životem svého jediného Syna.

Když Ježíš chodil po zemi, před nikým se neskrýval. Učil v synagogách, na horách a na lodích, uzdravoval nemocné a činil zázraky. Pozvedal hlas o svátcích a volal: „Já jsem živá voda! Pojďte ke mně a já uhasím žízeň ve vaší duši.“ Kdokoli se k němu mohl přiblížit a být naplněn. Ale většina lidí pozvání od našeho Pána ignorovala.

Většina křesťanů zná tento verš: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; ale takového, který byl ve všem pokoušen podobně jako my, ale nedopustil se hříchu. (Židům 4:15) Vidíme z něj, že náš nejvyšší kněz, Ježíš, cítí naše trápení spolu s námi. Jinými slovy, Pána se osobně dotýká veškerá bolest, zmatek a beznaděj, které cítíme. Neprošli jsme utrpením, kterým by v nějaké podobě On neprošel taky.

Vyprávěl jim také podobenství, jak je potřeba stále se modlit a nevzdávat se: „V jednom městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a člověka si nevážil. V tom městě byla také jedna vdova. Pořád za ním chodila a říkala: ‚Zjednej mi právo proti mému odpůrci!‘ Dlouho se mu nechtělo, ale potom si řekl: ‚Boha se nebojím, člověka si nevážím, ale ta vdova na mě tak dotírá, že jí zjednám právo – jinak mě snad úplně umoří!“‘

Jestli chcete získat lidi pro Ježíše, pojďte si vzít lekci od apoštola Pavla. Věděl jak získat lidi se zvěstí o spasení.

V Aténách byl Pavel zarmoucený z obrovského počtu lidí uctívajících modly a falešné bohy. Věděl, jak hluboce zakořeněné jsou tyto rituály v jejich kultuře, a uvědomil si, že aby tyto lidi získal, potřebuje získat jejich důvěru. Trávil proto čas s lidmi, aby poznal jejich hodnoty a víru, a porozuměl jejich kultuře.

Většina věřících tvrdí, že žijí vírou a ne pocity, ale v každodenní praxi mnozí měří svůj duchovní život podle toho, jak se cítí. Můžete dělat všechny správné věci - pravidelně číst písmo, svědomitě se modlit - a stále mít pocit, že nerostete v Pánu.

Možná si vůbec neuvědomujete ten obrovský proces dozrávání, který se ve vás odehrává.

Pavel přirovnává náš duchovní růst k růstu našich těl, s našimi dušemi živenými stejně jako naše tělesné klouby, svaly, šlachy. Nazývá to „[roste] Božím růstem.“ (Koloským 2, 9)

Není hříchem ze strany věřícího člověka zeptat se proč; dokonce náš Pán tuto otázku položil, když visel v bolestech na kříži (Matouš 27:46). Můžeme někdy zakřičet: „Pane, proč mne tím necháváš procházet? Vím, že to nepřichází z tvé ruky, ale ty dovoluješ satanu, aby mne obtěžoval. Kdy to jen skončí?“

Prorok Izaiáš řekl o Izraeli: „Běda vzpurným dětem! praví Hospodin. Spřádají plány, jež nejsou ze mne, vstupují do smlouvy ne s mým Duchem, a tak jen vrší hřích na hřích“ (Izaiáš 30, 1). Hebrejské slovo „běda“ zde vyjadřuje hluboký smutek a žal nad tím, co Bůh označuje jako vzpoura, ve významu odpadnutí, svéhlavost, odvrácení.

Bůh řekl jednoduše toto: „Mí lidé už se mě neptají. Nehledají u mě vedení ani radu. Místo toho spoléhají na sílu těla a pokaždé, když jednají beze mě a obrátí se pro pomoc ke světu, vrší hřích na hřích. Přestali důvěřovat mocné pravici Boží.“