Každý křesťan ví, že Bůh nepřebývá v chrámech nebo budovách vytvořených člověkem. Místo toho se náš Pán rozhodl žít v lidských nádobách – v srdcích a tělech svého lidu. Každý věřící se tak může pochlubit jistotou: „Bůh žije ve mně.“ Samozřejmě, Pán je všude, ale podle jeho Slova krví očištěné srdce je jeho trvalým obydlím.
Kde je církev uprostřed chaosu? Je plná náboženské aktivity, ale ta je většinou jen povrchní. To je tragické, protože náš Pán má vždycky nápravu pro svět v chaosu. Časem prověřený lék, který už po generace používá, aby probudil svou mrtvou, upadlou církev, je prostý: Bůh povolává vybrané muže a ženy.
„Jonáš…dostal slovo od Hospodina: ‚Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, neboť jejich špatnost vystoupila přede mne.‘ Jonáš ale vstal a dal se na útěk za moře“ (Jonáš 1,1–3).
V dnešní době mnoho pastorů definuje Boží přízeň jen jako vlastnictví, pozice a akvizice – lepší domy, auta a zaměstnání, šťastnější rodinu a rostoucí příjmy. Věřím, že i takto se prokazuje Boží přízeň, ale pokud žijeme jen pro to, tak se o něco důležitého ukracujeme.
Všichni víme o biblickém konceptu zaslíbené země – úleva od otroctví a radost z požehnaného života. Původní zaslíbená země byla darem, který Bůh dal Izraeli – doslovně se toto místo nazývá Kanán, úrodná země plná plodů a tekoucích řek.
Co můžeme udělat proto, abychom se mohli těšit z Boží přízně? Jak je možné toho docílit? - prozraďte mi to tajemství. Je dobré, že můžeme jít do Božího Slova, kde nás nejprve Pán vede k tomu, abychom Ho prosili o vylití Jeho požehnání. Vzpomeňte si na Jaebese, který se modlil jinak než ostatní kolem něj: „Jaebes volal k Bohu Izraele:‚Kéž bys mi požehnal!‘“ (1.Paralipomenon 4:10)
Ježíš v Lukášovi 18:8 položil otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Vždycky jsem se nad touto otázkou podivoval. Co tím Pán mohl myslet? Když se dívám kolem na dnešní církev, myslím, že žádná jiná generace nebyla tak zaměřena na víru jako ta naše.
Když se Bůh někoho dotkne a on před ním skloní svá kolena, vstoupí do důvěrného vztahu s Kristem. Jeho srdce naplní pokoj a on začne Kristu sloužit s novým zanícením a větší láskou.
Takový služebník si o to více uvědomuje, že nastane den soudu, a že mu Bůh dá jednu hlavní otázku: „Jak jsi vylíčil Krista ztracenému světu?“
V posledních dnech hodně slyšíme o Boží přízni, a to je dobře. Bez Pánovy přízně bychom nemohli dýchat, stát, ani nikde nalézt opravdový život. Náš milující, soucitný Bůh nám žehná svou úžasnou laskavostí.
Satan žije minulostí. On je princ toho, co se kdysi stalo, je králem lítosti a viny. Chce nás v ní udržet, připomíná nám, co jsme udělali nebo jak hrozné to bylo. Jeho mysl je sžíraná vzpomínkami na minulá vítězství; na časy, kdy způsobil, abychom hřešili, klopýtali a padali kvůli jeho lžím. Ve svém srdci ví, že minulost je všechno, co má.
Když prožijeme spasení, jsme vysvobozeni ze Satanovy moci a jeho jedinou nadějí je způsobit, abychom si mysleli, že jsme stále zajatci. Naše duše už mu nepatří, ale může způsobit, abychom byli mizerné a neefektivní Boži děti.
„Nevzdáváme se… zjevováním pravdy se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.“ (2.Korintským 4,1-2). Apoštol Pavel říká, že jsme povoláni být zjevením pravdy. Samozřejmě víme, že Ježíš je tato pravda. Takže, co tím Pavel míní, když říká, že se na nás má projevit Ježíš?
Tímto projevem je „svítit“, což činí něco jasným a srozumitelným. Takže, stručně, Pavel říká, že jsme povoláni k tomu, abychom Ježíše učinili známým a srozumitelným všem lidem. V každé oblasti našich životů, bychom měli svítit ze samotné přirozenosti a podobnosti Kristu.