V dnešní době mnoho pastorů definuje Boží přízeň jen jako vlastnictví, pozice a akvizice – lepší domy, auta a zaměstnání, šťastnější rodinu a rostoucí příjmy. Věřím, že i takto se prokazuje Boží přízeň, ale pokud žijeme jen pro to, tak se o něco důležitého ukracujeme.
Všichni víme o biblickém konceptu zaslíbené země – úleva od otroctví a radost z požehnaného života. Původní zaslíbená země byla darem, který Bůh dal Izraeli – doslovně se toto místo nazývá Kanán, úrodná země plná plodů a tekoucích řek.
To byl nádherný sen pro Izraelce, kteří byli po celé generace biti a vyhošťováni. Přesto, když dorazili k hranicím Kanánu, Bůh Mojžíšovi neobvykle řekl: „Půjdete do země oplývající mlékem a medem. Já však nepůjdu uprostřed vás, abych vás cestou nevyhubil, neboť jste lid tvrdošíjný.“ (Exodus 33,3)
Boží slova k lidu mohou znít tvrdě, ale v kontextu vidíme, že Bůh osvobodil Izraele ze 400 let trvajícího otroctví v Egyptě a nyní, na pokraji vstupu do zaslíbené země jim řekl, že nepůjde s nimi, protože i po všech zázracích, které pro ně učinil, si stále stěžovali, kdykoliv čelili novému strádání. Je smutné, že jejich zkušenosti a Boží zázraky v nich nevypůsobily větší míru víry.
Mojžíšova víra však byla jiná! Poznal Boží dobrotu zjevenou ve všech Jeho nadpřirozených činech pro Izrael. Ve skutečnosti byla Pánova laskavost k Jeho lidu bezedná a Mojžíš žasl nad Božím charakterem, který vše milosrdně činil pro svůj lid. Jeho postoj byl: „Pane, jestli tam nebudeš, tak nejdu.“
Mojžíš pochopil, že mnohem lepší než přijímání požehnání je prožívat přítomnost soucitného, milujícího Boha. Toužil vidět Boží slávu – „Prosím, ukaž mi svou slávu“ (Exodus 33:18) - a modlím se, abyste i dnes měli stejnou touhu.