Bůh slíbil, že vyjdeš z každé bitvy jako vítěz korunovaný jeho silou. „Pozvedni se, Hospodine, ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle“ (Žalm 21,14).

„Saul se začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil.“ (1. Samuelova 18,12)

Satan závidí a bojí se těch, kteří zůstávají v modlitbě s Bohem a jsou odhodlaní stát a ve víře bojovat. Satan se bojí i velmi malé armády lidí, kteří jsou připraveni k boji.

Krčí se před těmi, kdo stojí na nohou připraveni odolat.

Protože se vás bojí, snaží se oslabit vašeho bojového ducha.

Apoštol Pavel vyučuje koloskou církev: „Proto i my … nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste byli se vší moudrostí a duchovním pochopením naplněni poznáním jeho vůle, abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha“ (Koloským 1,9–10).

V Genesis 15 čteme, jak Bůh uzavřel s Abrahamem slavnou smlouvu. Abrahamovi nařídil, aby vzal jalovici, kozu a berana a rozdělil je na poloviny. Potom měl Abraham vzít hrdličku a holoubě a položit je na zem hlavami naproti sobě. Abraham udělal, co mu bylo přikázáno. Jak zvířata ležela a krvácela, začali se na ně slétat supi.

Můžete si všimnout, že když vám Duch svatý chce dát větší míru své přítomnosti a zmocnit vás, je to často doprovázeno slzami. Nestyďte se za pláč a slzy, nesnažte se potlačit emoce, které provází Boží konání ve vašem životě. Bůh chce pohnout nejen myslí, ale i srdcem a přivést vás k pokání.

„Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.“ (Pláč 3,40)

Krizové momenty vyžadují, abychom byli stateční a jednali s každodenními problémy, které na nás leží. Je to čas hodnocení, ale ne jmění nebo majetku. Jde o hlubší věci. Je čas zastavit se a vážně zhodnotit kam směřujeme. Jsme připraveni na to, co přijde v následujících dnech?

Obávám se, že mnoho křesťanů si neuvědomuje hloubku velikých zkoušek, které jednoho dne přijdou na církev, a je smutné, že mají jen malou vnitřní sílu, aby jim mohli čelit.

Když čteme list Židům kapitolu 11, nacházíme u zmiňovaných lidí jednoho společného jmenovatele.  Každý má zvláštní charakteristiku, která svědčí o víře, kterou Bůh miluje. Co je tím prvkem? Jejich víra se zrodila z hlubokého vztahu s Pánem.

Faktem je, že je nemožné mít víru, která těší Boha, aniž bychom s ním udržovali intimní vztah. Co míním intimitou? Mluvím o blízkosti Pánu, která pochází z touhy být s ním. Tento druh intimity je blízkým osobním svazkem. Přijde tehdy, když toužíme po Bohu více než po čemkoli jiném v životě.

Marek 4,35–41 vypráví příběh o Ježíši a učednících na lodi na rozbouřeném moři. Kristus uklidnil vlny jediným povelem, pak se obrátil k učedníkům a zeptal se: „Jak to, že nemáte víru?“ (Marek 4,40)

Možná si pomyslíte, že to zní drsně. Vždyť je lidské, bát se v tak strašné bouři – ale za to je Ježíš nenapomínal. Připomeňme si, co učedníci řekli, když Ježíše budili. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4,38) Oni zpochybňovali jeho dobrotu a péči o ně.

Henoch měl velmi úzký vztah s nebeským Otcem. Jeho společenství s Bohem bylo tak blízké a důvěrné, že ho Pán přenesl do slávy dlouho předtím, než by jeho život na Zemi mohl skončit. „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přenesl.‘ Ještě před tím, než byl přenesen, dostalo se mu svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Židům 11,5)

Uvažujme o tom, jak sám Bůh popsal svůj vztah s Abrahamem: „... mého přítele Abrahama“ (Izajáš 41,8). Podobně Nový zákon říká: „Uvěřil Abraham Bohu ... a byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2, 23).

Jaké neuvěřitelné vyznamenání, být nazýván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívá známý hymnus: „Ó, jak věrný přítel Ježíš“. Tyto biblické pasáže nám přinášejí pravdu a sílu. Je těžko pochopitelné, že Stvořitel vesmíru nazývá člověka svým přítelem, přesto se to stalo Abrahamovi. Je to známka jeho velké blízkosti s Bohem.