Jedním z příběhů, které mě vždy rozesmějí, je ten, který pojednává o muži, jenž uvízl na dvacet let na pustém ostrově. Když stál tento muž na palubě lodi, která jej zachránila, kapitán se jej zeptal: „Myslel jsem, že jste byl na tom ostrově celých dvacet let sám.“ Odpověděl: „Ano, byl.“ Kapitán se ho zeptal: „Tak proč jsou na pláži tři chatky?“ „No, v jedné jsem bydlel. Ta druhá mi sloužila jako kostel. A ta třetí je kostel, kam jsem chodil předtím.“
„Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nepokoušejme Krista, jak to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí“ (1. Korintským 10,8-9).
Většina Američanů ví, že Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že Desatero přikázání již nemusí být vystaveno v žádném vládním soudu. Média o tomto zásadním rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem referovala, ale co toto rozhodnutí znamená?
Neexistuje jediný návod, jak být zcela závislý na Pánu. Jediné, co vám mohu nabídnout, je to, co Bůh učil mě. Ukázal mi dvě podmínky, ve kterých mu musím cele důvěřovat.
Zaprvé musím být přesvědčen, že Pán mi chce svou vůli dát najevo, a to i v detailech. Musím věřit, že Duch, který je ve mně, zná Boží vůli pro mě, že mě povede a bude ke mně mluvit. „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy … On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě.“ (Jan 16,13-14)
Boží slovo nám bez jakýchkoli nejistých pojmů říká: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (Židům 12,14).
Tady je pravda, jednoduchá a prostá. Bez svatosti, která je součástí samotného Krista - vzácného daru, kterého si vážíme tak, že oddaně uposlechneme každé jeho slovo - nikdo z nás neuvidí Pána. A to se týká nejen nebe, nýbrž stejně tak i našeho současného života. Bez svatosti neuzříme Boží přítomnost v každodenním životě, v rodině, vztazích, svědectvích nebo ve službě.
Jeden můj přítel, kterého znám už 20 let, sloužil Pánu. Jeho služba byla ohromná. Kázal po celé zemi a mnoho lidí přicházelo ke Kristu. Jeho tým rostl, takže zakoupil kancelářskou budovu.
Pravděpodobně v tom čase některé jeho modlitby zůstaly nezodpovězeny. Doufal, že se v jeho službě stanou určité věci, ale nestalo se tak. V týmu začaly neshody. Lidé přestali objednávat jeho zpravodaj a také se snižovaly dary pro jeho evangelizační sdružení. Po celé zemi dostával stále méně pozvání ke službě.
Na rozdíl od většiny současných teologií nám Bůh nikdy neslíbil život bez zkoušek a utrpení, ale spíše takový, ve kterém budeme přetaveni a pečlivě zformováni k Jeho obrazu. Božím úmyslem pro nás není pohodlný život, Bůh nechce, abychom žili jen pro sebe a milovali věci tohoto světa, ale chce, abychom žili s nataženýma rukama a srdcem citlivým k bolestem druhých.
Na konci knihy Genesis čteme, že se Bůh rozhodl vést malý, nevýznamný národ. Chtěl si vychovat lidi, kteří budou pohanskému světu žijícím příkladem jeho dobroty. Aby mohli vydat svědectví, vedl je na místa, kde neměli kontrolu nad svým životem. Izoloval Izrael v divočině, kde jen on sám byl jejich zdrojem života a zajišťoval jejich každodenní potřeby.
Povím vám, jak Bůh přivádí lidi do svého domu, jak k nim mluví a jak je zachraňuje. Pán buduje svou církev skrze svědectví světla, které svítí skrze ty, kdo ho milují. Není to proto, že tito služebníci používají správné metody, ale proto, že žijí správným životem.
Jsem přesvědčen, že marnotratný syn, o kterém čteme v Lukášovi 15,11–32, se vrátil domů díky dobrým zkušenostem s otcem. Mladý muž znal charakter svého otce a určitě se v minulosti měli velmi rádi. Asi těžko by se rozhodl vrátit se k muži, který by byl zlostný a mstivý, nebo kdyby věděl, že jeho otec je násilník, který bude chtít splatit každý cent, který promrhal.