Podle Bible by měl každý věřící mít bázeň před Bohem. V Boží bázni je obsažena úcta a respekt, ale Boží bázeň je mnohem hlubší.

David říká: „Tak zní vzpurný výrok svévolníka: ‚Nemám v srdci místo pro strach z Boha.‘“ (Žalm 36,2) Když vidím někoho oddávat se zlu, srdce mi říká, že takový člověk nemá strach z Boha. Neuznává pravdu o hříchu, ani Boží výzvu ke svatosti.

Ježíš o nás říká: „Vy jste světlo světa.“ (Matouš 5,14) Jeho prohlášení se netýká pouze tvé služby, vyučování, kázání nebo rozdávání traktátů. Kristus jasně říká: „Ty jsi světlo. Nejsi pouhým odrazem světla. Jsi světlo a intenzita tvého světla závisí na tom, jak blízko mě jsi.“

Nebudete spokojeni a nebude vám hořet srdce pro Ježíše, pokud sice budete mít postoj: „Chci slyšet hlas Boží“, ale zároveň budete naslouchat hlasu světa, svého těla a tělesnosti.

V 1. Samuelově vidíme takovou směs v životě kněze Élího, až se mu zakalily oči (viz 1. Samuelova 2,22–36). Už nemohl vidět, co Bůh dělá.

„Všechno má svou chvíli, každý záměr pod nebem má svůj čas. Je čas rodit a čas umírat, čas sázet a čas vytrhávat, co bylo zasazeno; čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas stavět; čas plakat a čas se smát, čas naříkat a čas poskakovat; čas rozhazovat kameny a čas kameny sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat; čas hledat a čas ztrácet, čas uchovávat a čas odvrhovat; čas trhat a čas šít, čas být zticha a čas mluvit; čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.“ (Kazatel 3,1-8)

„S hojným požehnáním vstříc mu jdeš, na jeho hlavu vsazuješ korunu ze zlata“ (Žalm 21,4). Protože ve starších překladech místo „jít vstříc“ je použito slovo „zabránit, zamezit“, vypadá na první pohled tento verš divně. Ale moderní překlad by měl znít: „S hojným požehnáním mu jdeš vstříc.“

Biblické slovo pro „jdeš vstříc“ znamená „předjímat, předvídat, předcházet, plnit předem, zaplatit dluh před jeho splatností.“ Navíc téměř v každém případě to znamená něco, co přinese potěšení.

Když křesťané v Pavlově době vycítili, že se přibližuje zkáza Jeruzaléma, chtěli vědět více o prorockých událostech. Slyšeli zvěsti o bezohlednosti pronikajících armád, které zajaly davy do otroctví, a báli se. Cítili, že nebezpečné časy jsou na dosah ruky. Proto požádali Pavla, aby jim řekl více o tom, co má přijít a jak porozumět časům.

Pavel odpověděl slovy ujištění: „O časech a dobách, bratři, nepotřebujete, aby vám bylo psáno. Vždyť sami přesně víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci.“ (1. Tesalonickým 5,1-2)

Písmo vypráví o Jóbových strašných ztrátách. Pak k němu přišel Bůh a řekl mu: „Jen si všimni behemóta, stejně jako tebe jsem stvořil jej“ (Job 40,15) a: „Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk?“ (Jób 40,25)

Proč Bůh ve svém zjevení zmínil ty obrovské příšery? Proč Bůh chtěl, aby Jób pohlédl do tváře hrochu a krokodýlu?

V době, kdy v izraelské zemi sloužil Bohu kněz Élí, Bůh se svým lidem nemluvil často. „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1. Sam 3,1). Když se totéž děje v našich životech, snažíme se tento mihotající plamínek zviditelnit spoustou kouře a zrcátek, aby náš stav vypadal lépe, než jaký ve skutečnosti je. Soustředíme se na všemožné věci okolo, protože náš oheň je tak malý, že stěží vydává trochu světla a těžko někoho zahřeje.

V Detroitu jsem sloužil 30 let. Když jsem kázal na ulici, někteří mne prokleli, plivali na mě, házeli na mě láhve, i kulky kolem mě lítaly. Netrápil jsem se tím, neurážel se. Neznal jsem ty lidi a oni neznali mě.

Když se moje žena na mě však špatně podívá, je to horší než letící láhev. Dokonce je to horší než výstřel.