V době, kdy v izraelské zemi sloužil Bohu kněz Élí, Bůh se svým lidem nemluvil často. „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1. Sam 3,1). Když se totéž děje v našich životech, snažíme se tento mihotající plamínek zviditelnit spoustou kouře a zrcátek, aby náš stav vypadal lépe, než jaký ve skutečnosti je. Soustředíme se na všemožné věci okolo, protože náš oheň je tak malý, že stěží vydává trochu světla a těžko někoho zahřeje.
Élí byl řadu let duchovním vedoucím národa. Mohl mít blízký vztah s Bohem, byla u něj schrána smlouvy, která byla symbolem toho, že Hospodin se rozhodl přebývat mezi svým lidem. Izraelci chválili Hospodina, obětovali mu, měli k dispozici Zákon a znalci Písma vyučovali lid.
Měli vše, co jim mělo pomoct k bližšímu vztahu s Bohem, ale Bůh je navštěvoval jen sporadicky.
Élí totiž přehlížel hříšné chování svých synů a byl k nim shovívavý. Představuji si jej tak trochu jako krále Saula, který žil o něco později. Saul také zažíval mocné chvíle s Bohem, ty ale měly na něj jen malý dopad. Duch svatý na něj sestupoval a on prorokoval, ale den nato Saul už zase chodil po svých vlastních stezkách.
Oba muži se zmítali mezi dvěma touhami. Jako by řekli: „Chci zažívat Boží přítomnost, ale když se pak vrátím k běžnému životu, udělám kompromis a trošku si zahřeším.“
Jenomže tento způsob života má pro nás závažné důsledky. „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra“ (1. Janův 3,9-10).
Když v životě dáváme hříchu prostor a už se tím ani netrápíme, začne to vážně působit na náš život. Obvyklé vzorce hříšného chování v nás i v našich rodinách jsou právě tím, co nejčastěji brání Boží přítomnosti.