Četl jsem Úvahy nad žalmy od C. S. Lewise, kde autor napsal: „Nemá smysl říkat, že odpuštění je snadné. Všichni známe starý vtip: ‚Jednou jsem přestal kouřit, už jsem to mnohokrát vzdal.‘ Stejným způsobem můžu o někom říci: „Odpustil jsem mu, co mi dnes udělal? Odpustil jsem mu vícekrát, než to dokážu spočítat.‘ Zjišťujeme, že odpouštět je potřeba znovu a znovu.

Všichni jsme tak či onak zranění. Každý člověk na zemi si nese břemeno bolesti. Když jsi hodně zraněný, nikdo na světě nedokáže odstranit tvůj vnitřní strach a velké bolesti. Ani nejlepší přátelé nechápou boj, kterým procházíš, či zranění, která tě postihla.

S tím se potýká žalmista v Žalmu 6,7-8: „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.“

Často slýcháme, že milost Boží je nezasloužená laskavost a požehnání od Pána, já přesto věřím, že milost je víc než jen tohle. Můj názor je, že milost je nám vším, čím je nám Kristus v době utrpení – silou, soucitem a láskou – Ježíš nás vidí v našem trápení.

„Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: ‚Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se to kamení promění v chleby.‘“ (Matouš 4,1-3)

Být hladový není hřích. O co se tady jedná?

Satan Ježíše vyzýval. „Pokud jsi Boží Syn, pak máš v sobě Boží moc. Proč nepoužiješ moc, kterou ti dal Bůh, aby ses vysvobodil z této těžké situace? Což ti Bůh nedal moc, abys ji používal? “

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer představil křesťana jako někoho, kdo se snaží překonat moře na plovoucích ledových krách. Křesťan také nemůže nikde stát příliš dlouho, jinak by se potopil. Během své cesty nikde nemůže odpočinout, kromě víry, že Bůh ho vidí. Jakmile udělá další krok, musí si hned dávat pozor na další. Pod ním se nachází propast, před ním je jen nejistota, ale úplně vpředu je vždy Pán - pevný a jistý.

I když věřící ještě nevidí pevninu, v srdci má Boží slib. Křesťan musí mít oči upřeny k cíli. K tomu nás hned několikrát vyzývá i Boží slovo.

Nedávno jsem četl příběh jedné rodiny v Madridu ve Španělsku. Otec se dostal do konfliktu s dospívajícím synem. Neustále na sebe naráželi, až mládenec řekl opravdu hrozné věci a rozhodl se odejít z domu. Na poslední chvíli se ho otec ještě pokusil přemluvit, aby zůstal, on ale odešel.

„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním … Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele své skutky.“ (Žalm 103:2-4, 7)

Věřím v uzdravení. Věřím v trápení. Věřím v „uzdravující trápení“. Jakékoli trápení, které mi brání zabloudit a které mě přivádí hlouběji do Božího slova, je uzdravující. Jak říká Žalm 119, 67: „Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo.“ Boží nejmilostivější uzdravující sílou, duchovně i fyzicky, může být utrpení.

Chtěl bych mluvit o významu slova „nepolevující“. Toto přídavné jméno znamená neklesající v intenzitě nebo v úsilí nebo také nesklouzávající ke kompromisům, držící se vytyčeného směru, nepodléhající různým argumentům.

„Všechno Chizkijášovo počínání provázel zdar. Když pak ale za ním babylonští vládcové vypravili posly, aby se vyptali na zázrak, který se v zemi odehrál, Bůh ho v té zkoušce nechal, aby se poznalo, co všechno má v srdci.“ (2. Paralipomenon 32,30-31)