Věřím v uzdravení. Věřím v trápení. Věřím v „uzdravující trápení“. Jakékoli trápení, které mi brání zabloudit a které mě přivádí hlouběji do Božího slova, je uzdravující. Jak říká Žalm 119, 67: „Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo.“ Boží nejmilostivější uzdravující sílou, duchovně i fyzicky, může být utrpení.
Tvrdit, že veškerá bolest a trápení je od ďábla, je jako tvrdit, že žalmistu k napsání toho slova vedl ďábel. V životě jsem také trpěl velkou bolestí. Volal jsem k Bohu za osvobození a věřím v úplné uzdravení. I když věřím v uzdravení, budu i nadále děkovat Bohu za současný stav, připomíná mi to, jak jsem na něm skutečně závislý. S žalmistou mohu říci: „Bylo pro mě dobré, že jsem byl pokořen, neboť jsem se naučil tvým ustanovením.“ (Žalm 11,71)
Nesmíme opovrhovat bolestí a trápením jako něčím, co přichází od ďábla. Břemena zbudovala velké muže víry, kteří vidí věci Božím pohledem.
Pavel hovořil o „starostech“ o všechny sbory, které na něj byly uvrženy (viz 2. Korintským 11,23–28). Každá nově narozená církev byla další „starostí“ na jeho bedrech. Růst, expanze a prodlužování hranic vždy přináší nové starosti. Muž, kterého Bůh používá, musí mít široká ramena. Neodváží se ustoupit před mnoha starostmi a povinnostmi.
Každý nový krok víry, ke kterému mě Bůh vede, s sebou přinesl řadu nových starostí a problémů. Bůh přesně ví, kolik starostí nám může svěřit. Není to tak, že by se snažil zlomit naše zdraví nebo sílu; jen ochotných dělníků je málo a sklizeň je tak velká. „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas. Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“ (1 Petrův 5,6–7)
Těm, kteří starosti odmítají, se starosti berou a těm, kteří se jich nebojí, se dávají jako dary. Je to jako v rodině. Každé nové požehnání je propojeno i se starostmi. Nelze je rozvést. Nemůžeš si užívat požehnání, dokud se nenaučíš žít i se starostmi.