Jeden můj přítel, kterého znám už 20 let, sloužil Pánu. Jeho služba byla ohromná. Kázal po celé zemi a mnoho lidí přicházelo ke Kristu. Jeho tým rostl, takže zakoupil kancelářskou budovu.
Pravděpodobně v tom čase některé jeho modlitby zůstaly nezodpovězeny. Doufal, že se v jeho službě stanou určité věci, ale nestalo se tak. V týmu začaly neshody. Lidé přestali objednávat jeho zpravodaj a také se snižovaly dary pro jeho evangelizační sdružení. Po celé zemi dostával stále méně pozvání ke službě.
Místo toho, aby řekl: „Bože, buduješ a také bouráš. Je to tvoje služba, ať už velká nebo malá,“ zahořkl. A pokaždé, když jsem se s ním potkal na obědě, viděl jsem v něm tento postoj.
Nakonec úplně opustil službu, zbitý, znechucený, zraněný. Zkoušel to maskovat humorem, ale postupně tak ztvrdl, že bylo těžké být s ním. Ztratil víru, že Bůh udělá velké věci, a téměř nic už od Boha neočekával. A není sám. Mnozí dovolili, aby se do jejich srdce vkradlo zklamání a hořkost.
Jasný oheň víry, který si kdysi udržovali v srdci, se zmenšil. Důvěra v Boha, že mocně koná a dokáže nás pozvednout, byla oslabena. Připomeňme si, co Ježíš slíbil: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)
Když jsme poraženi a cítíme, že se nám do srdce vkrádá hořkost, držme se tohoto verše: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Židům 10,24–25)
Nesmíme dopustit, abychom zahořkli proti Bohu. To by způsobilo, že by se nemohl naplnit Boží plán v našich životech.