Marek 4,35–41 vypráví příběh o Ježíši a učednících na lodi na rozbouřeném moři. Kristus uklidnil vlny jediným povelem, pak se obrátil k učedníkům a zeptal se: „Jak to, že nemáte víru?“ (Marek 4,40)
Možná si pomyslíte, že to zní drsně. Vždyť je lidské, bát se v tak strašné bouři – ale za to je Ježíš nenapomínal. Připomeňme si, co učedníci řekli, když Ježíše budili. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4,38) Oni zpochybňovali jeho dobrotu a péči o ně.
Umíte si to představit? Ježíšovi vlastní učedníci ho neznali. Ježíš osobně vyzval každého, aby ho následoval, a pak bok po boku společně sloužili zástupům lidí. Učedníci byli svědky jeho milosrdenství k malomocným i vyvrhelům; viděli ho brát na ruce malé děti a žehnat jim. Viděli toho hodně, přesto stále nechápali, kým ve skutečnosti jejich Pán je.
Ježíš jim tak vlastně řekl: „Za celou tu dobu jste nepochopili, kdo jsem. Jak je možné, že se mnou tak dlouho chodíte a stále mě důvěrně neznáte?“
Platí to i dnes. Je tragické, že je mnoho křesťanů, kteří pluli na lodi s Ježíšem, sloužili s ním a v jeho jménu zasáhli zástupy, přes to všechno neznají opravdově svého Pána. Netrávili čas v jeho blízkosti. Nikdy neseděli tiše v jeho přítomnosti, neotevřeli mu srdce, nečekali a nenaslouchali mu, aby pochopili, co jim chce říct.
V Lukášově evangeliu vidíme další scénu týkající se víry. Učedníci přišli k Ježíši a žádali: „Dej nám více víry!“ (Lukáš 17,5) Mnoho křesťanů si klade otázku: „Jak mohu získat větší víru?“ Na rozdíl od učedníků však nehledají odpověď u samotného Pána.
Jak tedy Ježíš odpověděl na žádost o větší víru? „Vezmi si zástěru a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji“ (viz Lukáš 17,6–8). Ježíš tak říkal: „Obleč si za oděv trpělivost. Pak přijď ke mně. Chci, abys mě nasytil. Celý den pro mě šťastně pracuješ. Nyní chci s tebou mluvit. Posaď se ke mně, otevři své srdce a uč se ode mě.“
Pokud toužíš po větší víře, musíš poznávat Pánovu přirozenost a trpělivě vyhledávat jeho přítomnost.