Uvažujme o tom, jak sám Bůh popsal svůj vztah s Abrahamem: „... mého přítele Abrahama“ (Izajáš 41,8). Podobně Nový zákon říká: „Uvěřil Abraham Bohu ... a byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2, 23).
Jaké neuvěřitelné vyznamenání, být nazýván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívá známý hymnus: „Ó, jak věrný přítel Ježíš“. Tyto biblické pasáže nám přinášejí pravdu a sílu. Je těžko pochopitelné, že Stvořitel vesmíru nazývá člověka svým přítelem, přesto se to stalo Abrahamovi. Je to známka jeho velké blízkosti s Bohem.
Hebrejské slovo, které zde Izajáš používá pro přítele, znamená náklonnost a blízkost. Čím blíže rosteme ke Kristu, tím větší je naše touha žít zcela v jeho přítomnosti. Navíc začneme jasněji vidět, že Ježíš je náš jediný pravý základ.
Bible nám říká, že Abraham „očekával město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“ (Židům 11,10). Pro Abrahama nebylo v tomto životě nic trvalé. Písmo říká, že svět pro něj byl „zvláštním místem“ a nezapustil zde kořeny. Nebeská země, po které Abraham toužil, není místem na Zemi, spíše je to být doma s Otcem. Hebrejské slovo pro frázi „nebeská země“ je pater. Vychází z kořene slova, které znamená Otec. Nebeská země, kterou Abraham hledal, byla tedy doslova místem u Otce.
Přesto Abraham nebyl žádný mystik. Nebyl asketa, který by se tvářil zbožně a žil v duchovním oparu. Tento muž žil pozemský život, silně zapojený do záležitostí světa. Koneckonců vlastnil tisíce kusů hospodářských zvířat a měl dostatek služebníků, aby vytvořil malou milici. Abraham musel být zaneprázdněný muž, řídil své služebníky, kupoval a prodával svůj dobytek, ovce a kozy.
Navzdory mnoha obchodním záležitostem a povinnostem si Abraham našel čas na blízké obecenství s Pánem.