·   „Hospodin Mojžíšovi odpověděl: ‚Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.‘ Mojžíš mu řekl: ‚Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!‘“ (Exodus 33,14-15)

Mojžíš věděl, že to je Boží přítomnost, která je oddělila od ostatních národů. To stejné platí i dnes o Božích lidech. Jediná věc, která je odděluje od nevěřících, je Boží přítomnost a Boží vůle, která je vede a pracuje skrze ně. Boží přítomnost vyhání strach a zmatek.

„Vždyť je napsáno: ‚Buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘“ (1. Petrův 1,16) Jsou dva prvky Ježíšova života, které mají být také součástí našeho života. To znamená, že máme být svatí a pomazaní. Někteří křesťané by mohli být zastrašeni, když toto slyší. „Jistě, žiji morální život a snažím se být zbožný - ale svatý? A pomazaný? Jak se to může stát se všemi mými selháními?“

Ježíš vidí a ví, co by nás mohlo zničit. On je alfou i omegou, první a poslední stránkou naší existence. Nikdy není překvapen našimi chybami, tajemstvími a neúspěchy. Nikdy se o nás „nic nedozví“ – on už všechno ví a je v něm veškerá láska a nikdy se nevzdá nás ani naší budoucnosti.

To je nádherně ilustrováno vztahem mezi Ježíšem a unáhleným, suverénním Petrem. Petr odvážně prohlašoval svou nehynoucí loajalitu, když tvrdil, že nikdy neopustí Ježíše: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (Lukáš 22,33)

„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla … přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (Židům 10, 19-22)

„Před křikem nepřítele, před hrozbou ničemy … srdce se ve mně chvěje bolestí … hrůza a děs mě svírají … Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych a našel klid.“ (Žalm 55, 4-7). David zde hovoří o satanském útoku tak silném, že vyčerpal jeho sílu a trpělivost a způsobil, že toužil utéct. Bědoval: „V mé duši je bolest, tlak, který neustupuje. Je to bitva, která nikdy nekončí a děsí mě. Pane, už se přede mnou neskrývej, prosím, slyš mou prosbu a pomoz mi vyváznout.“

Jen málokdo z nás zažil tak těžké časy, jaké nás právě teď zastihly. A provést nás tímto strádáním může jen osobní slovo od Pána. Z Písma vidíme, že Bůh byl svému lidu vždy věrný, a když bylo třeba, dal mu vždy slovo, které tolik potřeboval a díky němuž našel z každé situace východisko.

Čím to, že věřit znamená být více zkoušený? Proč těžkosti, které zažíváme, jsou intenzivnější, když se přibližujeme Ježíši? Proč když projdeme jednou zkouškou, při které jsme shledáni věrnými, přijde další, ještě větší zkouška. Mnoho zbožných svatých se musí ptát: „Pane, proč ta hrozná zkouška? Znáš mé srdce a oba víme, že ti budu důvěřovat ať se děje cokoliv.“

„Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši“ (Filipským 4,19).

O tom, že dostáváme, co chceme, se mezi Ježíšovými následovníky běžně nemluví; souvisí to s Božími vlastnostmi a s tím, jak na Boha pohlížíme. Mnozí z nás přistupují k Otci, jako kdyby slyšel pouze modlitby za „duchovní“ věci. Pavel však říká, že Bůh pečuje o všechny aspekty našeho života: „dá vám všechno, co potřebujete.“

Pavel řekl: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8, 15-16)

Pro většinu lidí je těžké přijmout, že milující Bůh dopustí utrpení, ale král David řekl, že jeho utrpení pocházelo od Boha: „Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem, teď však zachovávám tvé slovo. … Prospělo mi to, že jsem byl pokořen – poučil jsem se o tvých zákonech.“ (Žalm 119, 67 a 71)