„Před křikem nepřítele, před hrozbou ničemy … srdce se ve mně chvěje bolestí … hrůza a děs mě svírají … Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych a našel klid.“ (Žalm 55, 4-7). David zde hovoří o satanském útoku tak silném, že vyčerpal jeho sílu a trpělivost a způsobil, že toužil utéct. Bědoval: „V mé duši je bolest, tlak, který neustupuje. Je to bitva, která nikdy nekončí a děsí mě. Pane, už se přede mnou neskrývej, prosím, slyš mou prosbu a pomoz mi vyváznout.“
Co bylo příčinou Davidovy hrozné bitvy? Byl to křik: „Před křikem nepřítele“ (Ž 55,4). V hebrejštině to znamená „hlas člověka“. To satan mluvil, spolu s démonickými utlačovateli.
Co David udělal? Volal k Pánu o pomoc a žádal ho, aby umlčel obviňování nepřítele: „Pohlť je, Pane, popleť jim jazyk“ (Ž 55,10). „Denně překrucují moje slova, vymýšlejí na mě kdeco zlého … skrývají se ... po mém životě už se sápou.“ (Ž 56, 6-7)
Davidovo svědectví nám všem jasně ukazuje, že jde o válku. Náš boj za víru je bojem proti zlým mocnostem a proti otci lži. A jediný způsob, jak můžeme bojovat, je volat k Pánu o pomoc.
Jako i další svatí Boží služebníci, David prošel touto bitvou a Bůh ho potom použil jako nikdy předtím. Milovaní, za zatměním víry i na nás čeká stejná radost. Když jsme úplně dole – v nejhlubším bodě naší nevěry – Bůh v nás dělá své největší dílo a připravuje nás, abychom ho oslavili.
Prožil jsi nedávno tříbení a zdálo se, že tvá víra v temné hodině selhala? Žádám tě, abys udělal tři věci: 1) Odpočívej v Boží lásce k tobě. 2) Věz, že bez ohledu na to, jak hluboká je tvá nevěra a jaké jsou tvé myšlenky, Pán vidí, čím procházíš, a jeho láska k tobě nikdy nezakolísá. 3) A udělej to, co udělal David, a volej k Pánu ve dne v noci: „Hospodine, Bože, má spáso … za jitra k tobě stoupá má modlitba … vyslyš mé volání!“ (viz Ž 88, 3.14)