George Müller (1805-1898) byl evangelistou a ředitelem sirotčince v Anglii. Byl to muž velké víry. Když se ho zeptali, jak toho tolik dokáže s tak malým množstvím prostředků, odpověděl: „Víra nepracuje ve sféře možného. V tom, co je pro člověka možné, není místo pro slávu Bohu. Víra začíná tam, kde končí možnosti člověka.“
Ze všech 150 Žalmů je mým nejoblíbenějším Žalm 34. Celý tento žalm je o Boží věrnosti k jeho dětem v těžkých situacích a zkouškách. David prohlašuje: „Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. … Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. … Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. … Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ (Žalm 34:5,8,18,20)
Lidé nás často kontaktují a říkají: „Nemám nikoho, s kým bych mohl mluvit, s kým se podělit o břemeno, nikoho, kdo by měl čas mě vyslechnout. Potřebuji někoho, komu bych mohl vylít své srdce.“
Král David byl neustále obklopen lidmi. Byl ženatý a měl po boku mnoho společníků. Přesto od něj slyšíme stejný výkřik: „Ke komu půjdu?“ V naší přirozenosti je chtít, aby nás další lidská bytost s obličejem, očima a ušima poslouchala a radila nám.
Když Písmo říká, že v nás „přebývá“ Duch svatý, znamená to, že Boží duch vejde dovnitř, naše těla se stanou jeho vlastnictvím, a tak se stanou jeho chrámem. A protože Duch svatý zná mysl a hlas Otce, oznamuje nám tak Boží myšlenky: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (Jan 16,13) Duch svatý je v nás Božím hlasem.
„Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: ‚Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Nechci je poslat pryč hladové, aby nezemdleli na cestě.‘“ (Matouš 15,32)
Pokud bychom měli být tím, kým skutečně jsme, byli bychom mnohem více zlomyslní a plní vzájemných svárů. Nebýt Boží milosti, svět by se rozpadl.
Často nalezneme chudobu ve vztazích dokonce i v církvi, nejen ve světě. V našich vlastních životech se projevuje vážné sobectví, které řídí naše ambice a směr v životě. Řada lidí se nemodlí a Pána neuctívá. Nemůžeme přijmout plné evangelium a vítězství, dokud si neuvědomíme, jak padlá je naše přirozenost a jak daleko jsme od Boha.
„Pamatujte na ty, kteří jsou povoláni, aby se vám stali vzorem a učili vás Božímu slovu. Pozorujte jejich život. Napodobujte jejich víru v to, že Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navždy“ (viz Židům 13,7-8).
„Ježíš pozvedl oči, a když uviděl, že za ním jde velký zástup, zeptal se Filipa: ‚Kde nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?‘ To ovšem řekl, aby ho vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat“ (J 6,5–10). Ježíš vzal Filipa stranou a řekl: „Filipe, jsou tu tisíce lidí. Všichni mají hlad. Kde nakoupíme dostatek chleba, aby se všichni najedli? Co si myslíš, že bychom měli udělat?“
Možná jste očekávali zázrak, ale protože jste neviděli žádné známky Boží nadpřirozené práce ve svém životě, a vypadalo to, že řešení vašich problémů nepostupuje, odradilo vás to. Ale ve skutečnosti jste možná právě uprostřed zázraku a pouze to nevidíte.
Víš o tom, že je možné chodit s Pánem a mít bezúhonné srdce? Pokud hladovíš po Ježíši, již se zřejmě pokoušíš – s upřímnou touhou – toto Pánovo nařízení poslechnout.
Chci tě povzbudit; je to možné, jinak by nám Bůh takové povolání nedal. Mít bezúhonné srdce je součástí života víry od doby, kdy Bůh promluvil k Abrahamovi: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Genesis 17,1)