„Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (Lukáš 6,35-37)

Pravděpodobně si pamatujete příběh o Sodomě a Gomoře z knihy Genesis. Dva andělé v podobě mužů přišli k branám Sodomy. S největší pravděpodobností byli oblečeni jako obyčejní lidé.

V Božím slově je mocný slib: „… přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte své ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, vy, kdo máte dvojakou mysl.“ (Jakub 4,8)

Představte si člověka, který je znechucený svým hříšným zvykem, a přesto padá stále hlouběji do jeho spárů. Stokrát si předsevzal, že už to nikdy neudělá, na chvíli pokušení odolá a užívá si jistou míru svobody, ale hřích se vrátí s ještě větší silou.

Tento člověk zakrývá svůj hřích, lže a podvádí kvůli němu; a přineslo mu to velký zármutek. Už s ním ale nedokáže přestat. Hřích se prostě pořád vrací.

Filozofu Friedrichu Nietzschemu se křesťanská naděje nelíbila. Připadala mu nepatřičná. Sledoval, jak se křesťané modlí za své problémy a potřeby a hledají kvůli tomu Boha, a utahoval si z nich. Viděl lidi, kteří na naději doslova viseli i v případech, kdy si myslel, že by se měli veškeré naděje vzdát.

Kdybyste měli možnost položit Bohu otázku „proč?“, na co byste se ho zeptali? Proč se mi stala tato špatná věc? Proč moje máma zemřela?

Mnozí jsme prožili odmítnutí, opuštění nebo zranění druhými lidmi, a tyto zkušenosti nás zformovaly, to znamená, že je nemáme zaznamenány pouze ve vzpomínkách, ale ovlivnily to, jak vnímáme sami sebe, to, kdo jsme, a ovlivnily i náš pohled na svět. Můžeme si celý den říkat: „Není pravda, že mě nikdo nemiluje,… nejsem vyvrhel …,“ ale to nestačí k tomu, abychom se vypořádali s emocionální podstatou v nás. Musíme mít něco většího, co nás osvobodí od svazující emocionální bolesti nebo obviňování namířeném proti naší hodnotě Božích dětí.

Izrael odmítl uvěřit Božímu ujišťování, že jsou vzácní v jeho očích. Místo toho se zaměřili na svůj stav, slabost a neschopnost; a podlehli strachu.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem, zřeknu se ho …“ (Numeri 14,11-12).

Jozue a Káleb byli mezi dvanácti vyzvědači, kteří byli vysláni, aby prozkoumali zaslíbenou zemi. Když zjistili, že v zemi žijí nepřátelé, neprolévali slzy a nenaříkali nad podmínkami, jaké tam panují, ale vrátili se plní radosti, naděje a víry.

Znáte takové křesťany? Stále se radují. Víte, že prožívají hrozné zkoušky, ale vypadá to, že vědí, jak se uprostřed zlé situace chytnout Boha.

V Numeri 13 a 14 čteme, že Izraelci vyslali 12 špehů prohledat Zaslíbenou zem. Když se špehové po 40 dnech vrátili, zasadili do srdcí lidí tři lži:

1. „V zemi žije příliš mnoho lidí a jsou na nás příliš silní.“

2. „Města jsou opevněna příliš vysokými hradbami. Jsou to nedobytné pevnosti.“

3. „V zemi jsou obři a my se jim nevyrovnáme. Jsme bezmocní!“

V Ježíšově době lidé vždy jednou ročně cestovali do chrámu. Rabíni říkají, že tito lidé na obrovském nádvoří chrámu dodržovali určitý poutní rituál. Když vyšli po schodech k bráně do nádvoří chrámu, kněz jim nahoře řekl: „Jděte doprava, a jak půjdete přes nádvoří, uctívejte a chvalte Boha, ale pokud truchlíte nebo jste zlomení, jděte nádvořím směrem doleva.“